Lišky na vinici

 Poznámka - začátky jednotlivých kapitol jsou označeny #

 

# ÚVODNÍ SLOVO

 

Začíná se román "Lišky na vinici", zvaný též "Zbraně pro Ameriku".

Bude se v něm vyprávět o důvtipné pošetilosti, zchytralé hlouposti a přejemnělé zkaženosti jedné zanikající společnosti.

Setkáte se v něm s roztomilými ženami a s oslňujícími, lehkovážnými muži, najdete zde duchaplnost spojenou se srdci prázdnými a překypující srdce spojená s prázdnýma rukama, setkáte se zde s jedním velikým mužem uprostřed hlupáků, najdete zde divadlo a politiku, nepřátelství a chlípnost a přátelství a milkování a obchod a lásku a věčnou jednostejnost ve věčně proměnlivém dění.

Najdete v této knize i muže věřící v možnost ustavičně lepšího poznávání zákonů vývoje a v možnost přizpůsobit se těmto zákonům a budovat tak svět stále oduševnělejší.

Dále pak vypráví tento román o zápase mužů a idejí, jenž se odehrává kolem hospodářské revoluce.

Tato kniha nezapomíná ani na líčení lidské zaslepenosti tváří v tvář pokračujícímu vývoji dějin a neporušitelnou, leč jen málokterými pochopenou vzájemnou spojitost všech se všemi a na víru v pozvolný, avšak bezpečný pokrok lidského rozumu mezi dobou ledovou, která minula, a tou, která nadchází.

 

 

Jděte mi s osudem! Politika je osud.

NAPOLEON

 

Osud? Tento pojem je mystika, nonsens.

STALIN

 

Umělecké líčení historie je vědečtější a serióznější než exaktní dějepisectví.

Básnické umění jde totiž na kořen a podstatu věci,

kdežto exaktní popis řadí jen jednotlivosti jednu za druhou.

ARISTOTELES

 

Chceme brát z minulosti oheň, nikoli popel.

JEAN JAURÉS

 

 

* PRVNÍ ČÁST / ZBRANĚ PRO AMERIKU *

 

# První kapitola / BEAUMARCHAIS

 

Cesta z Versailles do Paříže vedla půvabnou, zelenající se krajinou. Dopoledne pršelo, ale teď se mraky roztrhaly, proniklo jimi slunce a Pierre si liboval vlhkou svěžest krásného májového dne.

Ještě včera, když se vracel z Londýna, byl na pochybách, zda změna ve vládě nezmaří nadobro jeho pečlivě promyšlený a s takovým úsilím uchystaný obchod. Už se nejednou dožil podobné pohromy. Ale tentokrát je všechno na nejlepší cestě. V dlouhém a otevřeném rozhovoru s ministrem se ukázalo, že Versailles na jeho návrhy zabraly. Hrabě Vergennes o ně projevil mnohem větší zájem, než se dalo usuzovat z jeho obezřetných dopisů. Přísliby, které mu dnes vláda poskytla, daleko překonaly jeho naděje; velký obchod už byl takříkajíc v suchu.

Pierrův vůz dojel na křižovatku, kde silnice odbočovala do Clamartu. Pierre nařídil kočímu, aby jel pomaleji. Trochu se pousmál, uvelebil se do polštářků a oddal se úvahám o výsledku, jehož dosáhl.

Pierre Caron de Beaumarchais žil poslední dobou v Londýně jako tajný agent francouzské vlády. Úkoly, k nimž byl tento bystrý a obratný muž vybrán, byly nejasné, dosti nečisté a nijak důležité. Časově byly málo náročné a tak měl Pierre kdy vypracovat významnější plán.

Když propuklo ono velké střetnutí mezi anglickým králem Jiřím Třetím a jeho americkými koloniemi, stal se Pierre Caron de Beaumarchais vášnivým stoupecem odbojných Američanů. Jako mnozí intelektuálové v Paříži a dokonce i v Londýně, pozdravil bostonské povstalce jako muže bojující za uskutečnění velkých idejí francouzských a anglických filozofů. Tito mužové byli odhodláni žít prostě a podle přírody, odmítali život zmrzačený konvencí, předsudky a despotickou zvůlí, běžný v Londýně a v Paříži. Mužové Nového světa chtěli založit své státní zřízení na svobodě, rozumu a přírodě. A tyto muže chtěl anglický král donutit ohněm a mečem, aby od svého ušlechtilého přesvědčení upustili.

Pierre nestál na straně Američanů jn srdcem a slovy, pomáhal jim i skutky. Byl oblíben ve všech kruzích londýnské společnosti, stýkal se přátelsky s vůdci konzervativců i liberálů, měl možnost seznámit se dopodrobna s konfliktem mezi Londýnem a koloniemi. Shromáždil bohatý materiál, utřídil jej, vyvodil z něho závěry a i když ho tím nikdo nepověřil, zaslal Ludvíkovi Šestnáctému a jeho ministrům informace vyznačující se znalostí věci, přehledností a předvídavostí. Když si dnes Pierre tyto své informace a pamětní spisy znovu připomínal, mohl si zakládat na tom, že i když byl jen tajný agent bez jakéhokoli pověření, vystihl podstatu anglo-amerického konfliktu od samého začátku lépe než králův úředně povolaný vyslanec. Události daly jeho předpovědím za pravdu.

Závěrem, kterým končil své informace versailleskému kabinetu, byla důtklivá výzva poskytnout podporu povstalcům a tím oslabit Anglii. Konflikt Angličanů s koloniemi je pro Francii jedinečnou příležitostí skoncovat s hanebným mírem, který jí Anglie před dvanácti lety vntila.

Pierre si pochpitelně uvědomoval, že se francouzská vláda nemůže veřejně postavit na stranu amerických vzbouřenců. To by znamenalo válku s Anglií, na kterou armáda ani námořnictvo neměly ještě dost sil, nehledíc ani k žalostnému stavu francouzských financí. Ale Pierre našel východisko z této nesnadné situace.

Spokojeně se usmíval. Psal své informace s upřímným ůmyslem pomoci Američanům a podpořit věc svobody a rozumu. Ale někdy se také stane, že ideální snahy mohou přinést i materiální zisk. Lidé, kterým se takové věci zdají nekalé, jsou hlupáci. On, Pierre, není hlupák. S ostrovtipem protřelého obchodníka a v intrikách obeznalého politického agenta od počátku vyciťoval, že přiměřené podněcování tohoto osvobozeneckého boje může přinést prospěch nejen ideový, ale i hmotný.

Vědom si toho, že Francie si ještě nemůže dovolit vyprovokovat válečný konflikt s Anglií, Pierre doporučil, aby francouzská vláda podporovala Američany zprvu jen tajně, tak, aby se nekompromitovala. Ať povstalcům dodávají zbraně a ostatní potřeby soukromí obchodníci, navenek na vlastní účet a nebezpečí, potají však se subvencí a všemožnou podporou francouzské vlády.

Po zdlouhavém vyjednávání, kdy už si Pierre myslel, že se mu nikdy nepodaří získat pro svůj plán ministra zahraničí hraběte Vergennesa, to nakonec přece jen dopadlo tak, jak si představoval. Dnes na to ministr přistoupil, dnes ho pověřil organizací celé věci tak, jak on ji navrhl. Ode dneška, jakmile nabídne povstalcům zbraně a ostatní materiál, může se Pierre považovat za tajného zmocnnce francouzského krále.

Byl spokojen sám se sebou. Způsob, jakým se zhostil svízelného jednání s ministrem, byl důstojným dovršením jeho důmyslně promyšlených příprav.

Povstalci toho potřebovali mnouho. Jejich výzbroj byla žalostná, výrobní kapacita jejich nečetných továren nepatrná. Potřebovali úplnou výzbroj a výstroj pro třicet tisíc mužů. Ministr se ho zeptal, zda on a jeho obchodní přátelé jsou opravdu scopni takové množství materiálu opatřit a dopravit přes moře. ""le ovšem, ovšem, ovšem," odpověděl Pierre troufale a bez váhání, ale hned dodal: "Samozřejmě za předpokladu, že královské arzenály nám dodají zbraně za výhodných podmínek a že se na nás po finanční stránce nebude šetřit." Hrabě Vergennes prohlásil, že to projedná s ministrem vojenství, a pak začal hovořit o nejchoulostivějším bodu.: zeptal se Pierra, jak vysoká by podle jeho názoru měla být subvence, kterou očekává od vlády.

Pierre byl původně rozhodnut, že se do věci pustí, když dostane od vlády příspěvek ve výši jednoho milónu liber. Ale nyní, když mu ministr chtěl doopravdy svěřit tak obrovskou dodávku, si uvědomil, že si až dosud s celým tím plánem jen pohrával; zároveň s pocitem nadšení nad úkolem tak velikým a čestným se ho zmocnila obava, zda jeho finanční prostředky a úvěr budou stačit na tak obrovitý podnik. Milión liber, to by byl směšně malý základní kapitál k tomu, aby mohla být dodána výzbroj a výstroj pro třicet tisíc mužů. A kkdyž bude žádat víc, když bude žádat příliš mnoho, pak možná nakonec všechno ztroskotá.

Ve zběsilém chvatu, dívaje se přitom se zdánlivým klidem do úsměvně vyčkávavé ministrovy tváře, začal znovu uvažovat, jakou částku by měl žádat. "Myslím," řekl, "že tři milóny budou stačit." Následovala kratičká odmlka, během níž se jeden díval na druhého. Nyní se rozhoduje o osudu Ameriky i o mém, myslel si Pierre. "Můžeme vám slíbil dva milióny," řekl nakonec ministr. "Jeden milión dáme sami, druhý opatříme od Španělů."

Takřka omráčen tímto nesmírným úspěchem vracel se nyní Pierre krásným květnovým odpolednem do Paříže. Vůz, v němž projížděl zelenající se, půvabnou krajinou, byl až nadměrně okázalý; vpředu seděli v bohaté livreji kočí a malý černošský sluha, vzadu se hloupě a domýšlivě naparoval lokaj v ještě nádhernější livreji. Také Pierrův zevnějšek býl až příliš velkolepý: byl oblečen podle poslední módy a na prstě mu zářil obrovský briliant.

Měl právo na únavu. Poslední dny byly velice namáhavé, měl za sebou likvidaci své obchodní činnosti v Londýně, spěšné cestování, rozhovor s ministrem. Ale Pierre nebyl z těch, kteří se jen tak lehko poddají. I když ve svých čtyřiačtyřiceti letech už začínal tloustnout, vypadal mladě, každý by mu hádal nejvýš pětatřicet. Masitý obličej měl svěží barvu, lehce ustupující čelo bylo jasné, hnědé oči výrazné a bystré, pod ostrým nosem se usmívala plná, pěkně vykrojená ústa. Dolíčkem rozdělená, trochu chabá brada a malý podbradek, vystupující z přepychového kabátu, propůjčovaly jeho zchytralé tváři rysy jisté dobromyslnosti.

Teď byli v Issy a čím víc se blížili k Paříží, tím rychleji přebíhaly myšlenky v Pierrově hlavě.

Firma, kterou hodlá založit, musí být reprezentativní i navenek. Jeho obchodní dům v Rue Vielle du Temple, Holandský palác, beztak už vetchý, za jeho pobytu v Londýně docela zchátral. Od základu jej přestaví a znovu zařídí. Rázem si také vymyslel název firmy, kterou založí. Musí to být španělské jméno, miloval Španělsko, Španělsko mu vždycky přinášelo štěstí, firma se bude jmenovat Rodrigue Hortalez. Usmál se. Od nynějška bude ttedy i on seňor Rodrigue Hortalez. Vedení obchodu svěří samozřejmě Paulu Thevenauovi. Pravda, Paul je velice mlád a kromě toho je mu na závadu jeho nemoc. Ale Paul se až dosud vždycky osvědčil, má Pierra rád a s obdivem k němu vzhlíží, je zasvěcen do všech jeho spletitých finančních machinací a složitých tajností, je nadmíru schopný a má talent zjednat pořádek i tam, kde on, Pierre, už sám neví kudy kam.

Dva milóny liber, to zní náramně. A jde o výzbroj pro třicet tisíc mužů a o lodě, jimiž je nutno toto horu nákladu dopravit přes moře do Ameriky. Ještě štěstí, že jeho obchod s dřívím mu umožňuje tak dobře spolupracovat s velkými rejdařstvími. Ať už se situace vyvine jakkoli, bude nucen vypnout tětivu svého úvěru až k prasknutí. Takových pět šest miliónů bude do toho muset investovat. A kdy a jak Američané zaplatí? Na okamžik ho zamrazilo. Je to hodně vysoká hra, do které se pouští. A hned zas tento pocit překonal. Ať to dopadne jak chce, je zábavnější obchodovat se světovými dějinami než s dřívím.

Škoda jen, že všechno musí jít tak tajně. Rád by všude rozhlásil, nejraději by vykřičel do celého světa, jakým úkolem je pověřen. Ale Vergennes mu velice kladl na srdce, aby držel jazyk za zuby. Je bezpodmínečně nutné zachovat zdání soukromého podniku, provozujícího s vlastním kapitálem běžné obchody. I tak budou Angličané působit steré nesnáze a zasypávat ministra zahraničí nótami. Kdyby se Pierre dopustil nějaké neprozřetelnosti, nesměl by rozhodně počítat s tím, že ho Versailles kryly, naopak, bezohledně by ho nechaly na holičkách; to mu jinak tak zdvořilý ministr sdělil s nezdvořile suchou jednoznačností. Pierre tudíž nebude moci o svém světodějném poslání mluvit s nikým kromě několika obchodních přátel a vedoucích zaměstnanců. Bude musit chodit po světě dál jako monsieur de Beaumarchais, pro mnohé lidi tetč nepřátelství a úsměšků, a nebude mu dovoleno vynést trumfy proti tupitelům a odpůrcům.

Ale tuto nemilou úvahu okamžitě odplavila blaživá představa, jak ohromná úloha mu připadla. Každý ví, že bez francouzské pomoci by američtí povstalci byli ztraceni. A teď on, jen on sám, Pierre de Beaumarchais, přiměl svým nadšením, zanícením, svou výmluvností, znalostí lidí a přizpůsobivostí slabého krále Ludvíka a jeho ješitné ministry k tomu, že tuto pomoc zásadně přislíbili. A pouze na jeho obratnosti nyní závisí, zdali a v jakém rozsahu Američané tuto slíbenou pomoc dostanou. Osud nového světa tam za mořem a pokrok lidstva závisí na jeho chytrosti a důmyslu.

S živou fantazií si kreslil budoucnost. Viděl už, jak se ve skladištích francouzských přístavů hromadí pušky a uniformy, jak se vrší stále výš. Viděl už, jak brázdí moře bachraté lodi firmy Hortalez a spol., naložené kanóny pro povstalce, viděl, jak se vracejí, naloženy indigem a tabákem pro něho, Pierra. Předem se opájel úspěchem svého plánu. Ano, podnik, do kterého se právě pustil, to je největší úkol, po jakém odevždy toužil, úkol hodný Beaumarchaise.

On svůj úkol zvládne. Dokázal věci, které nebyly tak významné, ale byly snad ještě svízelnější. A zatímco ho kola kočáru každou obrátkou unášela blíž k Paříži a k jeho novému, vzrušujícímu dílu, přebíhal před ním v duchu celý jeho dosavadní život, tak pestrý a v časté střídě štěstí a neštěstí tak mnohotvárný.

Byla v něm spousta neuvěřitelných nezdarů, ale ještě větší spousta dobrodružných úspěchů. Pierre byl synem hodináře; jako hodinářský učeň byl poslán ke dvoru, aby natáhl hodiny Jeho nyní už zesnulého Veličenstva Ludvíka Patnáctého a svou čiperností a milým chováním padl starému králi do oka. Královy obstarožné dcery si ho oblíbily a vyzvaly ho, aby je učil hře na harfu. Povšiml siho i nadmíru chytrý, vrtošivý a všemi mastmi mazaný finančník Duverny, zasvětil ho do tajů vysoké finanční politiky a učinil ho svým společníkem. Šikovný Pierre se svým společenským talentem a smyslem pro intriky zvelebil obchody firmy Duverny i své vlastní, nakoupil si tituly i dvorské funkce, nesmírně se vzmohl, získal si přátelství mnohých mužů a lásku mnohých žen a pro svůj bystrý, troufalý, vtipný a všetečný jazyk též mnohá nepřátelství.

Pak přišly obě jeho první hry, psal je mezi četnými láskami a četnými obchody jen tak levou rukou, jenže když je psal, změnila se levá ruka v pravou. A potom přišla obě jeho manželství, obě šťastná, obě ženy byly krásné a bohaté; ale obě záhy zemřely a zbyl po nich jen chinonský les, velký obchod s dřívím, do něhož investoval část vyženěných peněz, a spousta pomluv.

A pak zemřel velký finančník Duverny, Pierrův vážený učitel, a Pierrův život se dostal do ještě prudšího víru. Vehnali ho do těžkých soudních procesů, zátopa nespravedlnosti smetla jeho majetek, zanesla ho do vězení, připavila o draze zaplacené funkce a tituly, o jeho občanská práva.

Ale tato křivda se obrátila v požehnání. Přiměla ho k tomu, že napsal skvělé, neobyčejně vtipné politické brožury. A ony rozšiřily jeho slávu po celém světě ještě víc než jeho komedie o sevillském lazebníku Figarovi.

Tyto polemické spisy mu také vynesly přátelství mnoha velkých pánů a jeden z těchto přátel, když po svém procesu už nesměl zastávat veřejné úřady, mu zaopatřil místo v králově tajné službě. Znovu se vyšplhal nahoru a nakonec dospěl až k tomuto nejvyššímu vrcholku, k poslání, kterým ho dnes pověřili.

Ano, dnešek je mezníkem a umožňuje mu, aby nadobro skoncoval s těmi zlými věcmi, zasahujícími z minulosti do jeho nynějšího života. Nyní nadobro vymaže hanebný kousek, který vyplynul z onoho procesu a soudního nálezu.

Neboť dodnes má právní platnost nesmyslný rozsudek, který nad ním tenkrát vynesl nejvyšší pařížský soud. On, Pierre, který vjíždí do své Paříže v tomto svém nádherném voze, v drahocenném oděvu, obdařen nejvyšší důvěrou vlády Jeho Veličenstva, povolaný k nejobtížnějšímu úkolu, jaký dnes může neje Francie, ale celý svět někomu svěřit, je dosud zbaven čestných práv slavnostním výrokem soudu, je zatížen "pokáráním", je "zhanoben". Pierre dochází k pevnému předsevzetí, že se to musí změnit. Přiměje kabinet, aby povolil odvolací řízení a aby mu byla navrácena jeho práva. Když to vláda neudělá, ať si najde někoho jiného, kdo by se starl o její nebezpečné a složité zájmy. Jenomže pánové nikoho jiného nenajdou. Jen Beaumarchais je schopen dovést ke zdárnému konci podnik, který vymyslel Beaumarchais.

Nyní vjel jeho vůz do Paříže. Pierrovy živé, rozradované oči ulpívají na lidech a věcech. Pokaždé, když se vrací do Paříže, je hrdý na to, že je synem tohoto největšího a nejkrásnějšího města na světě. Ale snad nikdy ho nepovznášela tak překypující radost jako dnes. Dosud nikdy se před ním nezaskvěl tak velkolepý a zářivý nový cíl jako tentokrát.

Hle, do města vjíždí Pierre Caron de Beaumarchais, velký politik, obchodník a dramatik. Je to člověk dobrý, někdy i něco víc: šlechetný, velkomyslný, a zároveň je to i komediant, proniknutý skrz naskrz bezmeznou ctižádostivostí. Dovede bystře a s jistotoou hodnotit lidi i věci, ale nikdy nenahlédne do jejich hloubek. Je to skvělý spisovatel a zábavný společník, vladne strhujícím patosem a pohotovým, zničujícím důvtipem. Je velice chytrý a ani trochu moudrý. Je chtivý požitků, ale umí statečně snášet neštěstí a strádání. Je přístupný všem velkým ideím doby, i když si vzájemně odporují. Mnozí ho označují za člověka slavného, někteří za podezřelého. Kamkoli přijde, obklopuje ho závist, zloba a uražené zájmy, je terčem útoků podnikaných často i otrávenými zbraněmi. Ale mejí ho rádi nesčetní lidé, muži i ženy, a ne ti nejhorší, a jsou i někteří, co ho upřímně milují a jsou ochotni všechno pro něho obětovat.

Hodně toho prožil, je prosycen svou minulostí, ale není blazeovaný, je dnes ve svých čtyřiačtyřiceti letech stejně zvídavý a dychtivý všeho, co ho očekává, jako tenkrát, když jako šestnáctiletý chlapec utekl otci z učení a potloukal se po pařížských ulicích. Stejně jako dřív se cele oddává každému tělesnému i duševnímu zážitku. Ničím nešetří. Je marnotratný, nešetří časen, penězi, talentem i životem.

Jeho vůz dojel do zalidněných ulic vnitřního města. Pierre ještě trochu vztyčí hlavu a usadí se tak, aby vypadal co nejpěkněji. Zná ho půl Paříže, každý desátý ho zdraví. Uvědomuje si, že se za ním dívá bezpočet lidí a že jeden druhému říkají: "To je monsieur de Beaumarchais, velký finančník, velký spisovatel, co má prsty ve všech státních záležitostech." A přitom nemají dosud ani potuchy, jaké nové, ohromné, celému světu prospěšné poslání mu teď bylo uloženo. Škoda, třikrát škoda, že to nesmí svým Pařížanům povědět.

Ach, nesmí to povědět ani svým sestrám a otci. Jsou mu oddáni a on je oddán jim, ale jsou příliš vznětliví, příliš temperamentní, ti by tajemství neudrželi.

Za chvíli je uvidí, za chvíli je bude mít kolem sebe, ty své něžné, zvědavé, starostlivé, co si na něm tak zakládají a zahrnují ho láskou. Šťastně se usmívá a když vjíždí do rušné Rue de Condé, v níž stojí jeho dům, jeho pěkná, chytrá, svěží tvář září.

Večeře probíhala ve veselé náladě. Rozneslo se, že Pierre se vrátil z Londýna a tak kromě členů rodiny přišli i příbuzní a intimní přátelé. Lidé Pierrovi blízcí byli v jeho domě vždy vítáni; Julie, Pierrova sestra a hospodyně, každého kohokoli pohostila.

Seděli ve velké jídelně, z četných lustrů planula spousta svíček, sloužící ustavičně přinášeli a odnášeli mísy, sklep a kuchyně domu v Rue de Condé byly dobře zásobeny.

Byli tu sami mezi sebou, lidé nejbližší. Rodina Caronových, to byla hlučná, zvědavá společnost, a všechny nakazila i Pierrova dobrá nálada, dnes ještě znamenitější než jindy. Caronovi vzhlíželi s obdivem ke svému Pierrovi, který byl po královně nejpopulárnější osobou v zemi. Teď se tedy vrátil z Londýna a okamžitě ho přijali ve Versailles. Dozajista zas vymyslel nějakou náramně velkou a světobornou věc. Ale když se ho ptali, jen se uškleboval a nanejvýš odpověděl: "A jestli si chceš, Julie, koupit ještě jeden vůz nebo přijmout několik dalších lidí do domácnosti, nic tomu nebrání."

Víc neprozradil. Místo toho se rozpovídal o svých četných londýnských zážitcích. Podnebí je tam ohavné, ale svědčí ženám, jeho zásluhou je jejich pleť bílá a hebká; je tam dost zrzavých a ty mají něco do sebe. Bez ohledu na přítomnost patnáctiletého synovce Féliciena se rozhovořil o nejrůznějších milostných dobrodružstvích.

Julie neodtrhla pohled od bratrových rtů. Byla to temperamentní, příjemná čtyřicátnice, bratrovi hodně podobná, měla stejně svěže zbarvenou tvář, velký rovný nos a chytré oči. Zbožňovala bratra; aby s ním mohla žít, odmítla řadu nabídek k sňatku. Mluvila mu do všeho. Často se spolu do krve pohádali a ještě týž den se vášnivě smiřovali, oba si na hádky a smiřovačky velice potrpěli.

Mladší sestra Tonton, ještě hezčí než Julie, seděla vedle manžela, mlčenlivého soudního rady de Miron, a brebentila ostošest. Vykládala, že si chtěla dát ušít šaty u královniny švadleny, mademoiselle Bertinové. Ale mademoiselle Bertinová jí vzkázala, že nemůže přijmout žádnou zakázku dřív než za dva měsíce a že nejnižší cena, jakou musí počítat dámě nepřipuštěné ke dvoru, je dva tisíce liber za fazónu.

Teď se konečně dostal ke slovu Filip, učenec Filip Gudin, z Pierrových věrných ten nejvěrnější. Filip si potrpěl na vybrané a rozvláčné řeči. Ten blahobytný pán a velký jedlík si pod širokým a dlouhým kabátem rozepnul kalhoty a zastrčil si krajkové manžety do rukávů, aby mu nepřekážely při jídle. Pohodlně rozvalen na židli, kterou svými značnými rozměry zcela vyplňoval, široce se rozhovořil o úrovni jednotlivých tříd. Pustil se do těchto úvah, přičemž zpaměti citoval přesná čísla, co všechno by bylo možno pořídit za dva tisíce liber, které mademoiselle Bertinová požaduje za fazónu jedněch šatů. S podivnou precizností vypočítal z hlavy, kolik let musí pracovat například takový dřevorubec, než si tuhle částku vydělá a kolik dřevorubců by z ní mohlo žít celý rok: bylo to sedm celých devět šestnáctin dřevorbců. Ale Pierre řekl lehkovážně a smířlivě: "Mademoiselle Bertinová je nejlepší švadlena na světě, možná všech dob, skutečná umělkyně. Proč by si za to neměla dát zaplatit? Něco ti povím Tonton, dej si ty šaty ušít na můj účet." Tonton zazářila a bouřlivě děkovala.

Tajemník Maigron oznámil, že se za dnešní den ohlásilo u vrátného víc než sto lidí, kteří chtějí pana de Beaumarchais po jeho návratu navštívit. "Bodejť," řekl otec Caron, měl vysoký, ale nikoli stařecký hlas, starý pán měl dosud všechny zuby, "kdekdo už ví, že náš Pierre je zase tady". Pierre poklepal otci na rameno s poněkud ironickým úsměvem a s velkým uspokojením. Rychle se rozneslo, že se vzmáhá; teď si budou moci nohy uběhat. Ale nesmí být nespravedlivý. Chodili, i když neměl úspěch; měl mnoho obdivovatelů i v neštěstí.

Ustavičně si tento obdiv uvědomoval, byl si vědom i toho, že takový obdiv zavazuje. Protože na všechno, co dělal, dopadalo tak jasné světlo, byla okamžitě patrná i nejmenší poskvrnka. Nesměl si dovolit žádnou slabost, musel být ustavičně na všechno připraven, musel všechny pochybovače neustále znovu přesvědčovat.

Je tady například tenhle mládeneček Félicien Lépine, syn jeho nejstarší sestry Madeleine. Když Félicienovy rodiče zemřeli, pečoval o jeho výchovu Pierre a poslal ho do vznešené Collége Montaigu. Byla to kolej přísná, učení hodně a i když Félicien nebyl žádný hlupák, musel ten pomalý, těžkopádný chlapec vynaložit mnoho úsilí, aby na všechno stačil. Ještě neobratnější byl při hodinách dvořanského umění, které bylo žákům vštěpováno, při šermu, jízdě na koni, tanci a obřadném společenském chování. Jeho aristokratičtí spolužáci mu při takových příležitotech dali leckdy pocítit, že je synem měšťáka, hodináře Lépina; také ho občas potrápili zlomyslnými žerty o jeho strýci Pierrovi a jeho pochybných aférách. Félicien si nepostěžoval ani slovem, ale trpěl. Bylo mu teprve patnáct, ale nebyl doopravdy mladý; byl těžkopádnější a zadumanější než ostatní Caronové, vážnější a dospělejší než čtyřiačtyřicetiletý Pierre. Byl samozřejmě slavnému strýčkovi vděčen za dobrodiní, které mu prokázal. I když si Pierre s dětmi jinak dobře rozuměl, zústal mu Félicien přesto vzdálen a nepodařilo se mu, aby se s ním důvěrně sblížil. Félicien pozorně sledoval všechno, co Pierre dělal, ale Pierre dobře nevěděl, zda tato pozornost je obdiv nebo kritika. Také dnes pohled chlapcových velkých, vážných očí zavinil, že se Pierre cítil nějak nesvůj.

Odvrátil zrak a pohlédl na druhou stranu stolu, kde seděl Paul Theveneau. Usmáse na Paula a ten mu úsměv radostně oplatil. Paulova příchylnost Pierra zvlášť blažila, kdykoli si uvědomil pocit zklamání, jaký se ho zmocnil vždy při pohledu na Féliciena. Byl hrdý na to, že si získal Paulovu lásku. Paul se s ním poprvé střetl jako nepřítel při jakémsi sporu, který Pierre vedl s Paulovým bratrem; ale Pierre si dovedl získat záhy obdiv a přátelství tohoto mladého muže.

Svým zevnějškem Paul nijak neoslňoval. Jak tu seděl, byl na něho žalostný pohled. Kabát na něm doslova visel; vkládal si do úst sousta malýma vyzáblýma rukama, které se ustavičně trochutřásly. Ale nad svěšenými rameny upoutala každého hezká, velice mladistvá a plná tvář s velikýma, zářícíma, hnědýma očima. A měl veliké schopnosti, byl po čertech chytrý. Věčná škoda, že v pohých šestadvaceti letech mu pro chorobu hrtanu zbývalo sotva jen několik let života.

Mezitím se stočila řeč na knihu o Západní Indii, která právě vyšla, a vševědoucí Filip Gudin proslovil učenou přednášku o významné úloze těchto ostrovů ve francouzském hospodářství. Zpaměti citoval čísla, kolik cokru, tabáku, indiga, bavlny, kakaa, pepře a kávy se dováží z Indie, a to byla impozantní čísla.

"Mohli jsme z těch území vyzískat ještě mnohem víc," vpadl Pierre, "kdyby mě poslechli. Vypracoval jsem v této věci kdysi plán, který by nám zabezpečil báječný monopol na obchod s černošskými otroky. Kdyby byly Versailles monopolizovaly západoindický obchod s otroky, jak jsem kdysi navrhoval, bylo by teď v pokladně naší vlády dost peněz, aby král mohl uskutečnit Turgotovy pokrokové reformy a aby v celé zemi byla větší svoboda a spravedlnost." A také víc peněz pro Ameriku, pomyslil si v duchu. Nahlas dodal: "Až bude konečně dojednána nová obchodní smlouva se Španělskem, pak se možná k projektu ještě vrátíme."

Všichni se teď rzhovořili o Španělsku. Měsíce, které prožil Pierre v Madridu, to byla jeho nejlepší doba, vášnivá a divoká. Z těch četných scén, které dávaly jeho životu tak dramatický průběh, byla patrně nejvelkolepější ona, v níž donutil svůdce své sestry Lisetty, zbabělého a potměšilého Claviga, že musel vrátit sestře čest. Ano, Pierre vytvořil ze svého života v Madridu podivuhodně složitou a strhující podívanou., v níž měly svojí roli vášně, důvtip, hudba, peníze, vysoká politika, verše, divadlo i hezké, přístupné ženy. Jako člověk s hlobokým smyslem pro rodinu nalézal uprostřed divokého shonu dost času, aby psal otci a sestrám obšírné a napínavé dopisy s takovou názorností, že mohli všechno prožívat společně s ním. Když se teď zase jednou vrátil z dlouhé a úspěšné cesty, připomínali si tyto jeho dávné dopisy; osvěžovali si navzájem různé podrobnosti, smáli se, byli šťastní. Julie Pierra požádala, aby Félicienovi zazpívall nějaké španělské písně, seguedilly a sainety, také ostatní na něho naléhali. Félicien ožil, byla to událost slyšet strýčka zpívat. Přinesli kytaru.

Ale než mohl Pierre začít, přišel nový host monsieur Lenormant d´Etioles.

Všichni vstali a šli mu s radostí a úctou v ústrety. Monsieur Lenormant pozdravil Julii s odměřenou, půvabnou obřadností. Byl pečlivě oblečen, jeho oděv byl drahocený, ale nenápadný, poněkud staromódní; nevadilo mu, že svým oblečením nijak neskrývá svých šedesát let.

Představili jej hostům, s nimiž se dosud neznal. Zvlášť zvědavě si prohlížela Tonton mocného muže, o němž tolik slyšela a který byl přítelem jejího bratra Pierra. Monsieur Lenormant byl tělnatý. Malé zapadlé oči se dívaly melancholicky z masité tváře, od nosu až do koutků jeho plných rtů se táhly hluboké vrásky. Byla to tvář požitkáře, který se dožil různých zklamání a stal se nedůvěřivým, ale kterého ani nenapadne, aby se požitků vzdal.

Pierre napsal monsieuru Lenormantovi z Londýna, že se vrátí do Paříže ve velice důležitých záležitostech a že se upřímně těší na co možná brzké shledání s ním, s Charlotem. Tajně doufal, že Lenormant přijde možná už dnes večer, ale sám si tuto naději téměř ani neodvážil připustit; Lenormant nechal někdy i ministerského předsedu čekat třeba několik dní. Že za ním přišel už dnes, to bylo pro Pierra nejkrásnější dovršení tohoto šťastného dne.

Šedesátiletý Charles Guillaume Lenormant d´Etioles pocházel ze starého šlechtického rodu, mohl snadno získat každý dvorský úřad a každý vysoký titul. Ale on dbal na to, aby o něm bylo v široké veřejnosti slyšet co nejméně, a dpokojoval se jediným prostým titulem "králův sekretář"; Pierre, dokud ještě požíval svých čestných práv, si k tomuto titulu přikoupil ještě další a zvučnější. Lenormant si najal daně ze dvou provincií a zasahoval i do četných jiných podnikání. Platil za muže neobyčejně chytrého a obezřetného., jeho štěstí bylo příslovečné, miloval obchodní život. Protože jako příslušník staré rodové šlechty nesměl provozovat žádnou obchodní a průmyslovou činnost, používal prostředníků; velmi rád pracoval s Pierrem.

Pierre se s vlivným pánem seznámil v domě své přítelkyně Désirée Mesnardové. Pierre si nic nenamlouval a pochopil, že Lenormant se ucházel o jeho přátelství zprvu jen proto, že byl zamilován do Désirée a bál se, aby mu Pierre u ní neškodil. Ale znenáhla nacházeli jeden ve druhém stále větší zalíbení, z jejich vztahu vzniklo skutečné přáteství, říkali si Charlot a Pierrot. Beaumarchais se Lenormantovi obdivoval jako geniálnímu obchodníkovi , vyhledával jeho radu a Lenormant měl z učenlivého žáka radost. Byl mu nápomocen v jeho nejčernějších dnech; byl to Lenormant, který díky svm stykům s ministerským předsedou opatřil Pierrovi místo tajného ageta v Londýně, když po prohraném velkém procesu přišel o majetek i o funkce.

Lenormant zase oceňoval Pierrův společenský talent, jeho svěžest, důvtip, chápavost, jeho literární dílo a v neposlední řadě jeho hlubokou znalost divadla. Lenormant pořádal ve svém soukromém divadle na zámku Etioles velkolepá představení a neobešel se přitom bez Pierrovy rady a pomoci.

Julie pozvala monsieur Lenormanta ke stolu; byla k němu nadmíru pozorná, nabídla mu cukrovinky i víno. Zatímco nový host zdvořile chroustal kousek pocukrovaného zázvoru, povídalo se dál o Španělsku. Filip Gudin, který měl za to, že tím Pierra potěší, mu připoměl jeho slib, že Félicienovi zazpívá španělské písně.

Ale s Lenormantovým příchodem přestalo pro Pierra Španělsko existovat, teď myslel už jen na Ameriku. Počítal, že se Charlot připojí k firmě Hortalez a spol., potřeboval ještě takových pět až šest miliónů, byl odkázán na Charlotovu pomoc, a jakmile přistoupí na obchod monsieur Lenormant, přijdou i ostatní sami od sebe. Pierrův veškerý zájem byl teď obrácen k tomu, co řekne Charlot o tomhle velikém podniku, už se nemohl dočkat, aby mu o tom pověděl. Jako člověk okamžitých rozhodnutí to chtěl udělat co nejdřív, teď hned.

Roztomile ale energicky ujistil společnost, že španělské písně zazpívá někdy jindy, požádal Julii, aby ukončila večeři, a odebral se s Lenormantem, Paulem Theveneauem a tajemníkemMaigronem do své pracovny.

V pracovně zapálili svíčky; pomalu vystupovala ze tmy velká přebohatě zařízená místost. V jejich rozích stály busty Aristotela, Moliéra, Voltaira a pána domu. Také na stěnách visely obrazy a rozmanité ozdoby, ale uprostřed podélné stěny bylo velké prázdné místo. Toto místo bylo vyhrazeno obrazu zesnulého Duvernyho, velice dobrému portrétu, dílu nepřednějšího portrétisty malíře Duplessise. Duverny Pierrovi tuto podobiznu odkázal, ale v onom prožluklém procesu byla platnost testamentu napadena a portrét byl přiřčen ostatním dědicům. Pierre tvrdohlavě trval na tom, že si svůj dědický podíl vydobude, a prázdné místo na stěně bohatě zařízeného pokoje mu to mělo trvale připomínat.

Na Pierrovo vyzvání usedl Charlot a psacímu stolu. Byl to ohromný psací stůl s pozoruhodnou uměleckou výzdobou. Vyrobil jej mistr Pluvinet z ušlechtilého dřeva, které bylo obzvlášť pro tento účel objednáno ze zámoří, řezbářské práce byly dílem Dupinovým, a pokud tento psací stůl nebyl v celém království nejkrásnější, byl určitě nejdražší.

Tak tu seděli ve čtyřech. Charlot seděl u psacího stolu a díval se zapadlýma očima pod svěšenými víčky přímo před sebe. Tajemník Maigron si vzal k ruce papír a jden z oněch moderních psacích nástrojů, které Lenormant nemohl ani vystát, protože mu připadaly plebejské, tužku. Maigron byl už řadu let Pierrovým spolehlivým tajemníkem. Určitě dychtivě čekal, co jim Pierre svěří. Ale byl to člověk zamlklý, málokdy projevil svůj názor a nikdy nevyslovil vyhraněné stanovisko; ani teď nebylo napětí patrné na jeho tváři. Paul Theveneau však netajil vzrušení; seděl na samém krajíčku židle a nespustil z Pierra velké, horečnaté oči.

Ten zahájil svůj výklad vstoje, občas přešel sem a tam. Mluvil plynně, vzletně a stupňoval důmyslně účinek svých slov. Vyprávěl o svých memorandech, která posílal králi a ministrům, a o své rozmluvě s Vergennesem. Připomněl, jak sice požádal o tři milióny liber, ale jak si spočetl, že by příspěvek jednoho miliónu v krajním případě stačil. Jakoby mimochodem a skromě dodal, že vláda mu závazně přislíbila dva milióny.

Dokonce i korektně nevšímavý tajemník Maigron při vyslovení této částky vzhlédl. A Paul Theveneau dal průchod svému bezmeznému nadšení; v mladé, zardělé souchotinářské tváři zaplanuly veliké krásné oči, nevydržel to na židli, přistoupil k Pierrovi, uchopil jeho ruku a řekl s pohnutím: "Konečně dělá někdo víc, než aby jen mluvil. Konečně se do toho někdo pustí doopravdy. Obdivuji se vám, Pierre."

Pierre věděl, že Paul Theveneau je přes své mládí střízlivý obchodník, a potěšilo ho, že ho jeho sdělení tak vzrušilo.. Ale teď bylo především důležité, jak zapůsobí na monsieur Lenormanta.

Ten mlčel. Na jeho kulaté, zarmoucené tváři se nepohnul ani sval a zastřené oči pod velkým klenutým čelem zůstávaly bezvýrazné. Nakonec se Pierre nepřemohl a zeptal se rovnou: "Co si myslíte vy Charlote?"

Všichni se zadívali na monsieur Lenormanta. Ten se zeptal svým tichým, dutým hlasem věcně a zamyšleně: "A kdo zaplatí, kdž Američané prohrají?" - "Neprohrají," odpověděl pevně Pierre, "to jsem ve svých zprávách králi prokázal pádnými důvody." Monsieur Lenormant se jen tak nedal. "Je zcela očividné," řekl, "že povstalci nemají peníze." - "Ale mají zboží," odpověděl rozhorleně Pierre, "indigo, tabák, bavlnu." - "A kdo vám řekl," opáčil Charlot, "že to zboží pošlou zrovna vám?" - "Bojují za svobodu," odpověděl zaníceně Pierre, "jsou prodchnutí Montesquieuovými a Rousseauovými ideály a takoví lidé své dluhy platí."

Charlot neodpověděl ani slovem. Jen se na Pierra podíval a zkřivené koutky úst se zkřivily ještě o poznání víc. Ostatní si toho patrně nevšimli, ale Pierre už dlouho znal tento Charlotův úsměv a bál se ho. Tento úsměv šel z hloubi duše, vyvěral z hojných zkušeností, z kterých se stala vnitřní jistota a přesvědčení, před tímto úsměvem uvadala víra a opadávala důvěra. Pierre doufal, že tentokrát se s tímto úsměvem nesetká. A když ho uviděl, znovu a silně si uvědomil, jak nebezpečný je jeho podnik. Na okamžik uviděl v plném světle celé riziko amerického obchodu. Ale hned si řekl: A přesto! Ať v té Americe vydělám nebo prodělám. Já si to troufnu!

Také z tváře monsieur Lenormanta hned zase zmizel onen slabý úsměv. Ale stále ještě mlčel. "Na druhé straně," řekl konečně, "na druhé straně dva milióny vládního příspěvku, to není k zahození."

"Ne, dva milióny od vlády, to opravdu není k zahození," vmísil se do toho teď Paul Theveneau triumfálně, přímo zlomyslně. Mladý muž se v přítomnosti generálního nájemce daní jinak vždy držel skromně v pozadí, ale dnes ho uchvacovala velikost chystaného podniku. "Příspěvek ve výši dvou miliónů, to rozhodně není k zahození," opakoval a neschopen ovládnout se začal přecházet po velké místnosti. Vypadal trochu grateskně, jak si tu vykračoval v celé své hubenosti, jak se klátil ze strany na stranu; kabát na něm jen visel a lýtka v přiléhavých punčochách působila kormutlivě. Ale Pierre a Charlot se dívali na radostně vzrušeného muže laskavým pohledem a ani tajemník Maigron neodsuzoval jeho vzplanutí.

Od rané mladosti hledal Paul Theveneau muže, kterého by si mohl vážit, a věc, v kterou by mohl věřit. Pak nalez Pierra. Uchvacovaly ho bystré geniální nápady staršího druha, horoucně mu naslouchal, když kouzlil z ničeho veliké věci, světodějné plány, a byl přesvědčen, že Pierra předurčil osud k historické roli, že mu pouze chybí vhodný podnět. Teď Pierre ten podnět našel: Ameriku.

"Doufal jsem, Charlote," odrátil se Pierre znovu velmizdvořile na monsieur Lenormanta, "že vám snad nebude nemilé podílet se na tomto obchodě."

"Však jsem neřekl ne," odpověděl monsieur Lenormant a upíral své zapadlé oči melancholicky přímo předsebe, "a buď jak buď je od vás pěkné, milý Pierrote, že jste mě do této významné věci zasvětil prvního. Buďte tak hodný a povečeřte zítra se mnou! Musím se na to ještě vyspat."

Pierre znal Charlota a jeho rozvážlivost. Přesto byl zklamán, že teď bude nucen čekat ještě celou noc a celý den.

Bylo už potdě, Charlot se rozloučil. Sestupoval po velkém schodišti v patách za služebníkem, který mu svítil na cestu, a Pierre nedal jinak a vyprovodil ho až před dům.

Když se Pierre, čekala ho nahoře na schodech Julie. Padla mu kolem krku, smála se i plakala zároveň. "Ty jsi poslouchala?" zeptal se Pierre. "Samozřejmě," odpověděla Julie. Vedle Pierrovy pracovny byl malý intimní kabinet, do něhož Pierre někdy zvával dámy, které za ním přicházely v různých obchodních věcech. Tam Julie zpravidla odposlouchávala jeho porady. "Je to hanebné," řekla něžně, "že vykládáš o svých úspěších Charlotovi, a ne mně. Strašně se na tebe zlobím, jsem tak šťastná," a znovu se mu vrhla kolem krku. "Uklidni se," domlouval jí a pomalu ji dovedl zpátky do malého kabinetu.

V tomto kabinnetu byly jen dvě židle, velká pohovka a truhla. V truhle choval Pierre své nejdražší památky. Byl tam uložen nákres jeho vynálezu, který udělal v mládí a kterého nyní hodinářský průmysl používal i daleko za hranicemi Francie. Byly tam rukopisy brožur z jeho velkého procesu, které mu vynesly světovou proslulost, a původní rukopis "Lazebníka sevillského", byly tam stvrzenky na částky vyplacené za jeho šlechtický titul i dvorské funkce, ležely tam i nejkrásnější milostné dopisy, které dostal. Teď už záhy bude tak daleko, že k těmto dokumentům připojí další, opravdu světodějný.

S pohledem upřeným na tuto truhlu Pierre tedy sestře všechno pověděl. Původně byl rozhodnut, že jí nic neřekne, mohl jí i zabránit, aby tajně neposlouchala rozmluvu s Charlotem, a bylo nerozumné, že jí teď vykládal ještě další podrobnosti. Ale kdežto před Charlotem se musil chovat zdrženlivě a omezit se jen na obchodnicky suchý projev, nyní nebyl nucen se ovládat. Vášnivě a zaníceně líčil sestře, jak velkolepě všechno uspořádá. S rozzářenýma očima hleděli jeden na druhého a opájeli se velikostí svých snů. Pak ji důtklivě napomenul, aby se o tom nikomu ani slovem nezmínila, ba ani otci: stáří bývá povídavé a to všechno musí zůstat naprostým tajemstvím.

Popřáli si dobrou noc, políbili se.

Pierrův komorník Emil byl ještě vzhůru, aby pána uložil do postele. Rychle a obratně mu pomohl ze složitého oděvu a pak se s uctivou důvěrností zeptal: "Monsieur měl dnes úspěšný den?" - "Velice úspěšný," odpověděl Pierre. "Přeju tak úspěšné dny všem dobrým Francouzům."

Emil odhrnul těžké záclony, za kterými stála na vyvýšeném místě postel. Pierre ještě požádal o kousek kandovaného ovoce, usrkl z nápoje připraveného na noc, lehl si, Emil ho přikryl a zatáhl záclony, takže světlo noční lampy pronikalo do přístěnku jen matně. Pierre hlasitě a šťastně zívl, lehl si na bok, skrčil nohy a zavřel oči.

Ale ještě než usnul, světlo znovu silněji zazářilo, někdo zřejmě odhrnul záclony. "Copak se ještě děje, Emile?" zeptal se Pierre, aniž otevřel oči.

Ale nebyl to Emil, to přišel Pierrův otec. Sedl si na širokou, nízkou postel; v županu, pantoflích a noční čepici vypadal nyní starý Caron hodně sešle. "Teď mi pověz, milý synu," začal, "co se vlastně děje. Chápu, že před holkami jsi nechtěl mluvit, ženské neudrží jazyk za zuby. Ale teď jsme tu sami."

Pierre zamrkal. Zpod županu vyčuhhovaly stařecké, hubené a chlupaté nohy; oči, které upíral na syna s něžným a zvědavým vzrušením, byly však živé a mladistvé.

Pierrův poměr k otci byl rozpolcený. Starý Caron pocházel z hugenotské rodiny, jako protestant byl nocen jít na vojnu, načež se své víry vzdal, stal se dvorním hodinářem a řádným katolíkem. Pierrovo chování způsobilo, že mezi otcem a synem docházelo k častým sporům.. Pierre mu utekl z učení, ale pak se po mnoha marných pokusech, aby se uchytil, vrátil k otcovým plným hrncům, jenže otec, než vzal kajícníka opět na milost, ho přinutil, aby podepsal obšírnou písemnou smlouvu, přesně stanovící jeho práva a povinnosti. Při této příležitosti a často i později prorokoval starý Caron synovi, že to s ním jednou špatně skončí. Ale se synem to špatně neskončilo, přivedl to naopak tak dalece, že si mohl koupit šlechtický titul a zvučné funkce. Aby jeho šlechtictví nabylo platnosti, musel starého požádat, aby se vzdal své měšťanské živnosti.. Otec Caron pobouřeně odmítal vzdát se milovaného řemesla a tak mu byl Pierre nucen připomenout, jak i tenkrát, když se vzdal protestantské víry, ani navenek, ani uvnitř nepochodil špatně. Starý se nakonec poddal, ale svou hrdost si uchoval.

Pierre otce miloval. Pierre věřil, že za svou dovednost v osnování fabulí divadelních her i politických a obchodních intrik, v nichž stovky koleček musí náležitě zapadat přesně jedno do druhého, vděčí odborným znalostem a zkušenostem své hodinářské minulosti, a cítil se za to otci zavázán. Vzal ho k sobě a zabezpečil mu rentu. Starý rentu nejdřív vzal, potom ji odmítl a nakonec ji bral dál. Nastěhoval se k Pierrovi, potom od něho odešel, a nakonec se vrátil. Když Pierre prohrál proces a s ním i tituly a hodnosti, otec se mu vysmál: nač se tedy vzdával svého dobrého a poctivého řemesla? V posledních letech vycházeli spolu ti dva znamenitě, společně se posmívali sami sobě a pošetilému světu. I když se stále ještě občas vzájemně popichovali a říkali si různé trefné zlomyslnosti, věděli dobře, že se mají rádi a že k sobě patří. Občas si Pierre vyšel s otcem na procházku do versailleského parku a představoval ho svým přátelům z vysoké aristokracie. "To je můj milý tatínek," říkával něžně astarý Caron, hrdě vzpřímený ve svém měšťanském kabátě, se ukláněl sice zdvořile, ale nijak hluboce.

Nyní tedy seděl starý Caron na posteli zbožňovaného syna, kterému kdysi prorokoval, že to nikam nedotáhne, a s blaženou zvídavostí chtěl od něho slyšet, o jak ohromný kus to už zase dotáhl dál.

Pro Pierra to byl požitek, když mohl povědět o svém úspěchu příteli Charlotovi. Bylo to štěstí, když o něm hovořil s Julií. Ale vykládat o něm otci, to byl vrchol blaženosti.

Staroch nevydržel sedět; s vlajícím županem vzrušeně pobíhal po pokoji, mával rukama, mluvil sám k sobě, znovu se rozběhl zpátky k posteli a začal syna hladit. Ten zapomněl na zbytek únavy, posadil se, před otcem se nemusel ostýchat, před ním si troufal ještě víc než před sestrou.. Se zrakem upřeným do stíněného světla noční lampy, s úsměvem přímo uchváceným nadšením uváděl sebe i starocha svými představami do vytržení. Jak loďstvo firmy Hortalez a spol., jeho loďstvo, loďstvo malého Pierrota, monsieur Pierre augustina de Beaumarchais, brázdí moře, jak přes ně převáží hory kanónů, pušek a střelného prachu a jak tyto zbraně, jeho, Pierrovy zbraně, rozdrtí anglickou tyranii a nastolí na světě svobodu. A ještě k tomu to nesmírné bohatství, ty spousty indiga, kartounu, tabáku, které loďstvo bude přivážet nazpět rodině Caronů de Beaumarchais.

Otec Caron byl muž vzdělaný, hodně četl a byl dobrý Francouz. Zakládal si na tom, jak ohromnou účast měla Francie na prozkoumání a kolonizaci Nového světa, a byl rozhořčen na Angličany, kteří připravili jeho zemi její podíl a přiměli dobré křesťanské Francouze, aby používali tak hanebných prostředků jako spojenectví s rudokožci, kteří pak skalpovali bělochy. Nyní tedy pomůže jeho syn zastáncům rozumu, čackým mužům z Bostonu, kvakerům žijícím podle přírody, aby to všechno Angličanům jaksepatří oplatili.

Hluboko v skrytu duše se otec Caron nezbavil představy, že jeho odpadnutí od hugenotské víry byl hřích a že ho za tento hřích bude Bůh trestat na dětech a dětech jejich dětí. Kdykoli se mu v životě něco nepodařilo, vždycky se v něm zvedl pocit viny za tuto zradu na víře. Nyní se ukázalo, že Bůh má pochopení pro situaci ubohého, k vojenské službě donuceného hugenota. Bůh uznal, že je lépe být spánembohem řádným, třeba i katolickým hodinářem než hugenotským dragounem. Bůh pochopil, Bůh odpustil. Jinak by nebyl svěřil jeho synu Pierrovi toto světodějné poslání.

André Charles Caron, poprvé zbaven pocitu jakékoli viny, pohladil synovi ruku.

"Amerika," říkal si stařec. "Můj syn osvobodí Ameriku."

 

Značnou část denní práce si odbýval Pierre ráno, hned jak vstal, během toalety ve své ložnici. Tato velkosvětská móda mu vyhovovala. Lichotilo mu, když se v jeho domě shromažďovali lidé, kteří mu v době, kdy se dával oblékat, přinášeli své prosby, stížnosti a návrhy. Bývala to pestrá lidská směsice, nepřehledně se tu před jeho zraky snoubila ctižádostivost s bídou, ziskuchtivost s úctou, troufalost s touhou po uplatnění.

Protože se už rozneslo, že se Pierre chystá založit jakýsi nový, velkorysý podnik, bylo zde tentokrát ještě víc lidí než obvykle; tlačili se tu a stáli až ven na chodu.

Pierra vždycky těšilo prokazovat dobrodiní a pomáhat lidem; tentokrát si toho mohl dopřát dosyta. Firma Hortaleza spol. potřebovala ve všech přístavních městech agenty, potřebovala písaře, účetní, poslíčky, premované sluhy. Pierre mohl spustit učiněný déšť many, dopadající sem z nebes.

Seděl u toaletního stolku, komorník Emil a kadeřník pečovali o jeho zevnějšek a Pierre kýval hlavou a zdravil, říkal přívětivá žertovná slova, byl velice laskavý; když nevyhověl hned, dával aspoň vyhlídku, naději.

Byl tady námořní kapitán Adelon. Kdyby Pierre chtěl vyslat loď přes Atlantský oceán, kapitán se mohl vykázat těmi nejlepšími doporučeními, vždyť tu cestu konal už stotřiadvacetkrát; to už stálo za to, aby si monsieur Maigron zapsal jeho jméno.

Byla zde madame Chaixová. Před dávnými lety, před desítkami let s ní Pierre něco měl. Nyní mu tato, ještě pohledná paní přišla připomenout, že je provdána za vlastníka truhlářské živnosti. Pierre vyslovil přesvědčení, že při znovuzřizování obchodního domu, Holandského paláce, přinese spolupráce s touto truhlářskou firmou dozajista nejlepší výsledky, a monsieur Maigron si poznačil adresu.

Pierrovi lahodil ten shon kolem něho , vychutnával pocity úcty a moci. Přišli všichni, nejrůznější přátelé i nejrůznější nepřálelé. Už během této první noci se zřejmě po celém tom velkém městě rozkřiklo, že monsieur de Beaumarchais je opět u vesla, a lidé, kteří k němu dřív jen zřídka našli cestu, najednou zjistili, že jsou jeho přátelé, že jsou jeho příbuzní. Přišel například syn bratrance druhé ženy jeho otce. Přišel synovec manžela jeho sestry Tonton. Přispěchali sem ti, co větřili dobrý obchod, i ti, co si nechtěli vlivného spisovatele znepřátelit, mezi nimi i velcí páni. Byl tady baron de Trois-Tours, který investoval peníze do nejproslulejší loděnice na severním na severním pobřeží, do loděnice Pelletier, byl to monsieur Gaschet z rejdařství Testard a Gaschet v Bordeaux. A Pierrovi poskočilo srdce, když se tu ukázal dokonce i chevalier de Clonard, syndik všemocné Compagnie des Indes, Indické společnosti.

Byl tu i monsieur Clairval od Comédins Italiens. Mezi Pierrem a tímto velkým hercem existovalo dávné tajné přátelství. Pierre přečetl kdysi svou hru "Lazebník sevillský" nejprve lidem z Théatre des Italianes, kteří jí byli okouzleni; ale k jejímu uvedení pak přece jen nedošlo. Monsieur Clairval, jenž měl hrát roli lazebníka, byl totiž sám původním povoláním lazebník a nepřál si, aby mu jeho minulost byla připomínána. Pak sklidil "Lazebník" veliký, jedinečný úspěch na konkurenční scéně, v Théatre Francais; monsieur Clairval zapomněl na to, že kdysi tuto hru odmítl, a nedal si ujít, aby svého milého přítele Pierra okamžite po jeho návratu nepozdravil.

Ukázal se i novinář Métra, který už podnikl proti Pierrovi nejeden zvlášť zlovolný útok. "Zač jste na prodej v této době, můj drahý?" otázal se vlídně Pierre a novinář odpověděl: "Kolega jako vy má u mne vždycky co největší slevu."

Ale Pierre už ho ani neposlouchal. S vítězoslavným pocitem uviděl za novinářem důstojnou, výraznou hlavu monsieur Regniera. Tento vážený muž, soudce u nejvyššího soudu soudního dvora, se tedy neostýchal vykonat návštěvu u něho, člověka zatíženého "pokáráním", "poskvrněného".

A další a další prosebníci, nikoho z nich Pierre nepřešel bez povšimnutí. Uměl s lidmi jednat, a i když měl pro některého jen pár slov, pronesl tato slova tak, že oslovený od něho odcházel s pocitem, že Pierre věnoval právě jemu obzvláštní pozornost.

Pierre byl šťasten uprostřed tohoto zmateného shonu a byl by patrně ve své ranní audienci ještě dlouho pokračoval, ale tu mu oznámili, že ho v pracovně očekává dáma, mademoiselle Mesnardová.

To byla celá Désirée. Rozběhla se rovnou za ním, nedbala vůbec na formu. Nedbala ani na to, že jinak dobromyslná Julie jí při každé příležitosti dává najevo svou antipatii.

Julie viděla v Désirée Mesnardové prapříčinu všeho zlého, co kdy Pierra postihlo. Désirée byla kdysi důvodem rvačky mezi Pierrem a žárlivým vévodou de Chaulnes a vévoda dosáhl toho, že nevinný Pierre byl uvězněn. Došlo k tomu v rozhodujících dnech velikého procesu, a proto nemohl náležitě hájit své zájmy. Podle Juliina názoru byla tedy jen a jen Désirée Mesardová vinna tím, že Pierre proces prohrál, což mu pak způsobilo takové strádání. Julie nemohla pochopit, jak Pierre po tom všem snese, aby portrét Désirée visel dál v domě; ona že nemůže ksicht té dámy ani vidět, zdůrazňovala často a ustavičně znovu náléhala, aby Pierre odstranil ten obraz, velice krásný portrét od Quentina de Latour. Pierre se jen smál; byl to skvělý obraz, Désirée byla skvělé děvče a on od přátelství s Désirée a od jejího portrétu nikdy neupustí.

Rozloučil se se svými anními návštěvníky a odešel do pracovny. Tam seděla Désirée. A ne na některé z těch parádních, nepohodlných židlí; odhrnula spisy a ozdobné předměty a usadila se na Pierrově velkolepém psacím stole. Vyzývavě, pohodlně tam seděla, rusovlasá, nevysoká, velice štíhlá. Zasmála se, když uviděla Pierra. "Byl to dobrý nápad, že jsem přišla?" zeptala se. Prohlížel si zvesela její hezkou, uličnickou tvář s trochu vyhrnutým nosíkem."Je to úplné blaho vidět rozumného člověka, co ode mě nic nechce," řekl a políbil jí ruku a vtiskl jí polibek na hrdlo a na šíji. "Tak co, ty starý šejdíři," řekla, "proslýchá se, že kuješ něco velikého. Už vidím, že tě zas budu muset dostávat z Fort l´Evęque." To bylo vězení.

Pierre a Désirée se znali už dlouho. Oba byli děti pařížské ulice, milovali Paříž a vášnivě milovali divadlo. Museli projít mnoha špinavými zkušenostmi, než se dostali nahoru, věděli, jak tona světě chodí, brali život a milovali jej takový jaký je, nedělali si o něm, sobě ani jeden druhému, iluze. Désirée byla proslulá herečka, navštěvovali ji významní spisovatelé, vlivní lidé ode dvora i z obchodního světa. Obcovala s mocnými, protože to bylo užitečné, ale velká aristokratická i obchodní jména ji neoslňovala, poznala, jak nepříliš moudře se vládné ve Francii, a tak svým zdravým rozumem cítila nad těmito pány převahu. Podobně na tom byl i Pierre. Oba mezi privilegované vysoko pronikli. Oba chovali k privilegovaným totéž hluboké, trochu závistivé pohrdání. První bouřlivé období vzájemné milostné vášně měli už dávno za sebou, taď bylo mezi nimi pevné přátelství. Stávalo se, že se týdny, ba měsíce neviděli, i když byli oba v Paříži, ale věděli, že jeden s druhým mohou vždy počítat.

Désirée seskočila ze stolu. Otevřela dveře k malému kabinetu a přesvědčila se, zda Julie neposlouchá. Šibalsky nakrčila tvář. "Vzduch je čistý," řekla, "tak to vyklop."

Pierre se rozhovořil o svém americkém podniku střízlivě, neboť před Désirée působil každý patos směšně. Désirée pozorně naslouchala. Jako celá pokroková Paříž i ona jednoznačně stranila Američanům, tomu velkému experimentu usilujícímu vybudovat stát na zásadách svobody, rozumu a přírody. "Už jsem se bála, že jsi natropil něco podobného jako tenkrát monopol na obchod s otroky nebo jako když jsi opatřil pro španělského krále novou metresu, aby ti dělala špiónku. Amerika," dodala vřele, "to je dobrá věc."

"A je příjemné," dokládal prohnaně Pierre, "že tentokrát zanícení pro dobrou věc přinese také zisk. Uvidíš, Désirée, bude to obrovský obchod. Indická společnost bude ve srovnání s mou firmou Hortalez žabařský krcálek." - "Mám dojem," odpověděla Désirée, "že takovou předpověď neslyším poprvé." - "Ale tentokrát," ubezpečoval Pierre, "to nejsou jen slova, tentokrát to tak doopravdy je." - "Přeju vám všechno nejlepší, monsieur de Beaumarchais," řekla Désirée ironicky, "ale mnohokrát jsem se přesvědčila, že ty jsi přišel s nápadem a smetanu pak slízali ostatní." - "Tentokrát ji slízám sám," trval Pierre na svém. "Tentokrát se nedám napálit. Ani nápad. Tak ohromné vyhlídky jsem jakživ neměl." - "Buď jak buď, je potěšitelné, Pierrote." řekla Désirée vroucně, "že tentokrát jde tak jednoznačně o dobrou věc."

Že je to dobrá věc, to věděl Pierre beztak; chtěl spíš slyšet něco, co by mu poskytlo nějakou útěchu v jeho obchodních vyhlídkách. Už včera se ptal sám sebe, zda by neměl zasvětit Désirée do věci, dřív než bude mluvit s Lenormantem. Charlot byl do Désirée zamilován a Pierre nikdy neváhal využít pro své plány ženy. Přesto byl tentokrát na pochybách. Přátelství mezi Charlotem a Désirée bylo komplikované; když nastrčí Désirée, může to jeho zájmům právě tak uškodit, jako propět. Ale když teď za ním přišla sama od sebe a on ji toho už tolik pověděl, dál se nerozmýšlel a svěřil se jí, jaké naděje vkládá do Lenormanta.

Nakrčená tvář Désirée se zakabonila, když vyslovil Lenormantovo jméno, mezi obočím jí naskočila kolmá vráska, její oči zamyšleně zašilhaly na špičku nosu.

Přátelství Désirée s Lenormantem bylo v jejím jinak tak jasném životě případ značně prožluklý a spletitý. Tento chladný a vášnivý človk, melancholický požitkář, který pohrdal romantikou a zároveň po ní toužil, byl jiný nž ostatní muži, které znala. Mluvíval i s ní zlomyslně, ironicky; ale ona věděla, jak silně pro ni zahořel a jak se snaží tuto náklonnost překonat. Charlot ji lákal i odpuzoval, vážila si ho i pohrdala jím. Mohla této jeho slabosti k sobě bezohledně využívat. U každého jiného by si tak byla počínala; ale s ním to bylo jiné. Nvěděla dobře, co chce od Charlota, co chce s ním. Nikdy nedělala drahoty, nikdy neskrblila svým tlem a svou láskou; to nešlo, když to chtěl člověk v Paříži někam dotáhnout. A také tu a tam s Charlotem spala. Ale zecházela s ním hůř než s jinými muži. Dávala mu najevo, že ho nemiluje, a když chtěl od ní víc, když jí naznačil, že by se měla vzdát své nezávislosti a stát se oficiálně jeho milenkou, pokrčila rameny, záhadně se zatvářila a neodpověděla.

Vábila ji na něm jeho rozpolcenost. Táhlo ji to k němu, když viděla, jak jeho nenávistný vztah ke světu znenáhla přechází v něhu a sentimentálnost. V kterémkoli jiném přátelství viděla předem, jak se bude vyvíjet. U Charlota to mohlo dopadnout kdovíjak, mohl ji zavraždit a mohl se s ní i oženit.

Charlot byl s Pierrem zadobře. Ale Désirée věděla určitě, že Charlot, i když to nedává znát, na Pierra žárlí, a ustavičně ji pronásledovala obava, že se Charlot jednou Pierrovi strašlivě pomstí. Rozhodně nebylo radno, aby se Pierre pouštěl do gigantického obchodu s tak nevypočitatelným člověkem. Když se budou společně podílet na těchto ohromných dodávkách, bude mít Charlot slabšího Pierra brzy v hrsti, a tato představa ji zněklidňovala. Pierre byl navzdory všem svým intrikám bezelstný, veselý chlapec, není ani schopen se s někým trvale znepřátelit, nikomu nic natrvalo nezazlívá, nepožaduje na životě nic jiného, než aby se z něho mohl těšit. Takový člověk neobstojí před zavilou zlobou, která občas vyvstane v Charlotově srdci.

"Na tvém místě bych si to důkladně rozmyslela," varovala ho, "než bych se pro tenhle obchod spolčila s Charlotem." - "Je to můj přítel," řekl Pierre. "Právě proto," odvětila záhadně Désirée a dodala: "Je tak mocný. Nakonec spolkne každého, na koho přijde." Ale Pierre se jen bezstarostně zasmál: "Žádný strach, maličká! Kdyby někdo spolkl tohohle Jonáše, honem by ho zase vyplivl."

 

Lenormant nechel Pierra po večeři ještě hezkou chvíli v napětí, než se rozhovořil o tom obchodě..

Monsieur Lenormantměl po svém Pierra rád. I když věděl, jak je Pierre ješitný a povrchní, oceňoval jeho obratnost a roztomilý důvtip, a i když jím pro jeho prázdnotu trochu pohrdal, záviděl mu, jak umí brát všechno na lehkou váhu, jaké má štěstí u žen, jak snadno mu jde každá věc od ruky.

Charles Guillaume de Lenormant měl za sebou přes urozený původ a bohatství svízelný život. Oženil se kdysi - od té doby už uplynulo sedmatřicet let - s velice mladou a velice krásnou, neobyčejně půvabnou a duchaplnou dívkou, která neměla ani peníze, ani styky, s Jeanne Antoinettou Poissonovou. Lenormant byl těžkopádný a dlouho váhal, než se k tomuto sňatku odhodlal; ale v prvních létech manželství svého rozhodnutí nelitoval, žil šťastně a byl do Jeanne zamilován stále vášnivěji. A pak ho znenadání Jeanne opustila; jako oficiální milenka králova vládla pak Francii pod novým jménem, jako markýza de Pompadour. Byla to pro Lenormanta strašná rána, byl přesvědčen, že ji nepřežije. Později mu ta žena nabízela všechno možné, funkci vyslance, dokonce se k němu chtěla vrátit, ale on si zachoval svou hrdost a důstojnost a odmítl všecno, i ji.

Hlubiny tohoto hoře měl teď Lenormant už dávno za sebou, ale byl najednou docela jiný, melancholický, zatrpklý, sarkastický, požitkářský, úskočně podivínský. Dřív se opatrně omezoval jen na pracné obchodování, které nevybočovalo z jeho funkce nájemce daní; nyní se pouštěl se zarputilou zálibou do stále nových, spletitých transakcí, počínal si nadmíru obratně, měl z pekla štěstí, a tak se zachmuřenou a pohrdavou tváří nashromáždil nesmírné jmění. Přes vše