Ošklivá Vévodkyně

Ošklivá vévodkyně

 

Lion Feuchtwanger

HISTORIE, KLÍČ K OTVÍRÁNÍ SKUTEČNOSTI

Odevždy jsem poctivě usiloval, abych se nevysmíval lidským skutkům, abych je neodsuzoval, abych jimi nepohrdal: neustále jsem se snažil je pochopit." Tento výrok Barucha Spinozy, který postavil Lion Feuchtwanger jako moto v čelo svého posledního románu Jefta a jeho dcera (1957), vyjadřuje základní postoj tohoto spisovatele k životu, jak je obsažen v celém jeho literárním díle od okamžiku, kdy po dlouhém hledání našel svou vlastní, osobitou cestu. Feuchtwangerovi bylo už bezmála čtyřicet let, když svým prvním historickým románem, Ošklivou vévodkyní (1923), získal doma v Německu i ve světě výrazný úspěch, dotvrzený a ještě vystupňovaný o dva roky později proslulým Židem Süssem. Pravda, ani předtím nebylo jméno Liona Feucht-wangera v německé literatuře neznámé. Měl už za sebou řadu úspěšných dramat (např. Warren Hastings, Žid Súss, Váleční zajatci, Američan atd., i zdařilé adaptace cizích dramatických látek, např. Sudrakova Vasantasena, Aischylovi Peršané, Aristofanův Mír aj.), byl uznávaným kritikem a publicistou. Ale teprve první světová válka a vývoj prvních poválečných let v Německu, vítězství kontra-revoluce a nebezpečně vzrůstající německý nacionalismus a šovinismus měly rozhodující vliv na Feuchtwangerovu další literární tvorbu.

Lion Feuchtwanger byl jedním z devíti dětí zámožného židovského továrníka. Narodil se v Mnichově 7. července roku 1884, prožil bezstarostné dětství, studoval jilosofii a historii v Mnichově a Berlíně a všechno nasvědčovalo tomu, že ho očekává klidná životní dráha synka z "lepší" měšťanské rodiny. Ale již v raném mládí, na gymnasiu, se projevil Feuchtwangerův pozoruhodný literární talent a se střídavými úspěchy se uplatnil již v době jeho vysokoškolských studií. V roce 1907 získal Feuchtwanger titul doktora filosofie. Jeho disertační práce, kritická studie o fragmentu Heinricha Heina ,,Rabín z Bacherachu", vzbudila ve své době mezi germanisty značnou pozornost a byla vysoce oceňována.

Po dokončení studií Feuchtwanger hojně cestoval, zejména do Itálie a Francie. Hlavním předmětem jeho zájmu bylo před první světovou válkou divadlo. Od roku 1908 byl stálým divadelním kritikem Jacobsohnova týdeníku "Die Schaubúhne", který byl před válkou i v prvních poválečných letech orgánem levě orientované německé inteligence. Ještě před první světovou válkou vznikají i Feuchtwangerovy první literární pokusy, dramata Fetiš a Julia Farnese a román Hliněný bůh, poplatné tehdejší literární módě, kdy hlavní pozornost se obracela k formální dokonalosti díla.

Feuchtwangerovi bylo třicet let, když ho zastihl počátek první světové války: byl právě v té době se svou ženou na cestě po Tunisu. Francouzské úřady ho internovaly, ale podařilo se mu uprchnout. Sloužil pak několik málo měsíců na vojně, ale byl záhy pro silnou krátkozrakost propuštěn. Zážitky z této doby i z následků války měly rozhodující vliv na Feuchtwangerův další vývoj. Sám o tom v roce 1938 napsal:

"Vím dnes bezpečně, že o mém literárním vývoji rozhodly dvě velké události: prožití imperialistické války a poznání socialistické společnosti v Sovětském svazu. Oba tyto zážitky mi pomohly osvobodit se od některých předsudků třídy,

ve které jsem se narodil a v níž jsem prožil větší díl svého života."

Hospodářský rozvrat a ideový zmatek, kterým prochází nejen Německo, ale celý Západ po ničivé smršti první světové války, složitý politický zápas, odehrávající se na počátku dvacátých let, to vše vyburcovalo Feuchtwangera z jeho dosavadní společenské izolovanosti a donutilo ho co nejhlouběji se zamýšlet nad příčinami současného stavu, proniknout k podstatě existující skutečnosti. Feuchtwanger je historik celým svým vzděláním, celou svou bytostí. Uvědomuje si, :'.(' současnost je možno lépe pochopit z minulosti. Logika minulých událostí, které jsou už uzavřeny a které je proto možno s náležitým odstupem hodnotit v celé jejich složitosti, tají v sobě logiku dějinného vývoje, platnou i pro současnost.

Historia magistra vitae, dějiny jsou učitelkou života, toto často omílané pravidlo, vždy znovu odříkávané školáky, když se první rok učí latině, nabývá pro Feuchtwangera najednou hlubokého, základního smyslu. Obrací se k historii nikoli pro historii samu, ale proto, aby pochopil přítomnost. Historie je nevyčerpatelnou studnicí poznání, sumou nesčíslného množství lidí a příběhů, skutků a dějů, jimiž je možno měřit to, CO je v současnosti nezměřitelné. Feuchtwanger nalézá pro to, co ho nejvíce znepokojuje a vzrušuje, potřebnou a zákonitou formu, literární tvar: v době, kdy se písemnictví téměř programově odvrací od historických látek, kdy se historický román pokládá za zcela překonaný, rozhoduje se Feuchtwanger pro tento literární žánr s odhodláním, kterým neotřásla ani počáteční nedůvěra a pochybnosti. První román, který vytvořil, Žid Siiss, odmítli vydat všichni němečtí nakladatelé, a ani úspěch druhého románu, Ošklivé vévodkyně, neznamenal ještě konečné vítězství. Teprve nebývalý, světový ohlas

Žida Süsse, který několik let ležel nevydán, prokázal správnost cesty, na kterou se Feuchtwanger až ve svém zralém věku vydal.

To, co ho odlišuje od dřívějších tvůrců historického románu, je ono zvláštní napětí mezi historií a současností, pronikající do všech jeho děl. Tato aktualizace historie není vykupována násilnými anachronismy, přezíravým vztahem k historické skutečnosti ani zanedbáváním specifických, typických dobových barev a odstínů: je dána především výběrem dějinného období a postav, psychologií historických hrdinů a jejich vztahem k životu a ke společnosti. Hrdinové Feuchtwangerových románů, i když jsou postavami své dějinné epochy, jsou vždy znovu stavěni před problémy a otázky, které jsou i problémy a otázkami Feuchtwangerovy současnosti. Žijí sice v minulosti, ale jsou nám velice blízcí svými přednostmi i chybami, svou silou i slabostí, svými nadějemi i obavami, vším, co člověka povznáší i deptá, povzbuzuje i zraňuje.

Již v prvních Feuchtwangerových historických románech naplno projevuje  a  uplatňuje jeho  umělecká  koncepce

metoda: vybírá si s oblibou především období velkých historických přechodů, revolučních zvratů, silných společenských střetnutí. Není to jen proto, že i jeho současnost je tak vzrušeně vypjatá, revoluční. Nejde tu jen o historickou paralelu. Jde také, a možná především o to, že právě taková doba staví celou společnost i jednotlivce před mimořádné, osudové činy, že odhaluje a prověřuje charaktery, že zostřuje a obnažuje lidské vztahy. Zároveň si Feuchtwanger zákonitě vybírá i své hlavní hrdiny: v jeho prvních románech jsou to vesměs lidé, kteří jsou výjimeční a pozoruhodní především v záporném smyslu. Josef Siiss Oppenheimer žil až do toho času v představách Feuchtwangerových vrstevníků jako velko-

rysý lichvář a dobrodruh, bezohledný kariérista a stvůra virtemberského vévody, vévodkyně Markéta Pyskatá jako ,,německá Messalina", požívačná ukrutnice, obestřená hrůzostrašnými legendami, v nichž se pravda mísí s nejčernějšími výmysly, a konečně i židovský historik Josef ben Matouš, Josephus Flavius, jako zrádce a kolaborant, římský zaprodanec, ctižádostivec a renegát. Feuchtwangerovy romány o těchto historických postavách jsou jen zčásti rehabilitací osob, jež přibližují současnému i budoucímu čtenáři. Jsou především uměleckými díly, která pomáhají poznávat a chápat složitost a rozpornost života a historické pravdy.

Tato metoda, která na pozadí dějinných faktů a souvislostí hledá hlavně odpověd na otázku po smyslu společenského vývoje, je plně uplatněna i ve Feuchtwangerových románech ze současnosti, především v jeho známé trilogii Čekárna, do které patří Úspěch (1930), Sourozenci Oppermannovi (1933) a Vyhnanství (1940). I v nich autor nalézá způsob, jímž se snaží postihnout současnost jako historii, vytváří si k přítomným událostem jakýsi zvláštní odstup, který mu umožňuje hodnotit věci s oním pro něho tak typickým vášnivým zaujetím pro co nejúplnější poznání pravdy. Feuchtwanger chápe současnost jako součást historie ustavičně pokračující, ustavičně se vyvíjející, přičemž je hluboce přesvědčen, že navzdory všem dočasným zvratům a prohrám postupuje lidská společnost vytrvale vpřed, že rozum stále zřetelněji vítězí nad bludem a pověrou, pokrok nad zpátečnictvím, pravda nad lží.

Feuchtwanger se vší mocí brání všemu, co by ho mohlo svést z cesty, na kterou se vydal. Brání se všemu, čím by vzruchy a vášně současnosti mohly zakalit jasný, historický pohled na skutečnost. Jde mu o plné a bezvýhradné poznání pravdy,

kterou hledá a nalézá v lidech, v jejich podivuhodných osudech, v jejich skutcích, v jejich myšlenkách a citech.

I když Hitlerův nástup k moci ho donutil navždy opustit Německo, zůstal i v exilu důsledně a pevně věrný ideám, za které bojoval svými prvními velkými díly. Jeho pobyt ve Francii v třicátých letech a návštěva Sovětského svazu před vypuknutím druhé světové války naopak ještě posílily a prohloubily jeho horoucí humanismus a statečný protifašistický postoj, který vždy znovu osvědčoval. Ani jeho útěk před nacistickou armádou pfi okupaci Francie a dlouholetý pobyt ve Spojených státech, kde žil až do své smrti v Pacific Palisades (21. prosince 1958), neznamenal u něho izolaci od světového dění. Lion Feuchtwanger jako velký politický spisovatel byl vždy uvědoměle občanem své doby, jak to vždy znovu dokazoval svou veřejnou a publicistickou Činností, ale především svým uměleckým dílem. Všechny jeho velké poválečné historické romány mají pro něho tak charakteristické, hluboké sepětí se současností a plně jí slouží, at už čerpají z francouzské historie, jako Lišky na vinici (1947) a Bláznova moudrost (1952), nebo ze španělských dějin, jako Goya (1951) a Židovka z Toleda (1956), či posléze biblický příběh Jefta a jeho dcera (1957).

Stejně bojovným duchem i silným a pronikavým intelektem jsou naplněny jeho četné práce publicistické (nejlepší z nich byly vydány s názvem Centům opuscula v r. 1956) i dramata, ze kterých se u nás se značným ohlasem setkal zejména Ďábel v Bostonu (1948), příběh salemských "čarodějnic", látka, kterou Feuchtwanger zpracoval téměř ve stejné době jako Arthur Miller ve své ,,Zkoušce ohněm".

Jak už jsme si řekli na počátku, Ošklivá vévodkyně je kniha, která založila Feuchtwangerovu světovou proslulost. Nám je blízká především proto, že je to jediný Feuchtwange-rův historický román, který alespoň zčásti čerpá z českých dějin. Zvlášť pozoruhodná je tu pro nás kromě Karla IV. zejména velkolepá postava Jana Lucemburského, v naší původní historické beletrii tak nepochopitelně opomíjená. Zájemcům o dějiny se naskýtá zajímavá možnost srovnání tohoto díla s Palackého Dějinami, v jejichž druhém svazku najdou i nejeden citát z pramene společného oběma autorům: z kroniky, kterou napsal viktrinský opat Jan, Johannes Victoriensis, jedna z důležitých postav Feuchtwangerova románu, v němž jsme svědky počínající krize feudalismu, dožívajícího středověkého rytířství a zrodu prvního raného období buržoazní společnosti. Rytířský svět zde ještě naplno žije, ale už se objevují zárodky jeho budoucího zániku, kdy města začínají vítězit nad hrady a kdy svět peněz a obchodu nemilosrdně přemáhá tru-badúrskou idylu.

Uprostřed   tohoto   zápasu   mezi   včerejškem   a   dneškem, a mezi dneškem a rodícím se zítřkem sledujeme dramatické osudy ,,ošklivé vévodkyně" a její marné úsilí o povznesení země i o kus osobního štěstí. Příběhy i postavy staré přes půltisíciletí nám s podivuhodnou životností přibližuje Feuchtwanger ovo umělecké mistrovství: dává nám nejenom poznat děje a osoby dávno minulé, ale umožňuje nám i lépe pochopit dobu, v níž žijeme. Poprvé zde Feuchtwanger klíčem historie odmyká dveře k poznání skutečnosti.

Valter Feldstein

 

PRVNÍ KNIHA

Vpůli cesty mezi městem Inšprukem a wiltenským klášterem se tyčily na širém, volném prostranství stany a vlajkové žerdě; byly tu postaveny tribuny a vyznačena závodní dráha pro turnaje a jiné šlechtické sportovní hry. Vznikl tak prostor pro mnoho tisíc lidí, k jejich pohodlí i kratochvíli. Již druhý rok byla wiltenská pole pokryta těmito stany, čekajícími na slavnou, nádhernou svatbu, kterou se tu chystal vystrojit Jindřich, vévoda korutanský, hrabě tyrolský a král český. Klášterní bratři pečovali o to, aby stany nepoškodil vítr, aby aréna pro sportovní hry neza-

rostla trávou, aby tribuny nezpuchřely. Ale slavnost byla stále oddalována, bylo zjevné, že druhý plán na sňatek se hroutí stejně jako první. Inšpruckým měšťanům a wiltenským mnichům pohrával kolem rtů úsměv, hory shlížely dolů lhostejně. Uprostřed stanů z jemného různobarevného plátna se procházely manželky inšpruckých občanů, na tribunách si hrály děti na schovávanou, dvojice milenců nalézaly ve stanech vítaný úkryt.

Stárnoucí král Jindřich - celá Evropa mu blahovolně a bez posměchu ponechávala královský titul, i když svého českého království už dávno pozbyl a náleželo mu teď už jen hrabství tyrolské a vévodství korutanské - projížděl na koni mezi stany značně rozladěn. Dal si na wiltenském opatství menší přesnídávku, pečené pstruhy se zázvorovou omáčkou, kuřata v mandlovém mléce a jako zákusek modlitbu díkůvzdání a cukrovinky. Ale ve Wiltenu neměli pro opravdu vybranou kuchyni porozumění, jídla neměla náležitou rozmanitost. Opat byl počestný, chytrý muž a schopný diplomat, ale o žádoucích odstínech v přípravě krmí neměl ani ponětí. Alespoň jemu, králi, vůbec nechutnalo, a zatímco jindy se jeho nálada po jídle obvykle zlepšila, byla teď ještě horší. Na krátkou cestu do Inšpruku si ani neoblékl brnění. Přiléhavé módní šaty ho tísnily, nic naplat, tloustne

18

vůčihledě. Ale byl to přesto pán velkého světa, seděl skvěle na ušlechtilém naparáděném koni a nevadily mu ani nepřiměřeně dlouhé a široké rukávy.

Zafoukal větřík, rozvířil sníh, vzedmul stěny stanů a ty se třepotaly a pleskaly. Nevelká družina zůstala pozadu, král zvolna klusal sám. Mrzutě se díval, jak je tu všechno velkolepě a slavnostně nachystáno. Královy hladce vyholené, tučné líce zplihle visely, velká, ohyzdná ústa s naběhlým spodním rtem byla rozšklebená. Jeho světlé, vodnaté oči přebíhaly zlobně po plátěném městě, po tribunách, po vykolíkované aréně. On je člověk nepochybně snášenlivý. Ale i jeho shovívavost má své meze. Teď si z něho Jan, ten Lucemburčan, už podruhé ztropil blázny: podruhé mu zaslíbil nevěstu, všechno slavnostně dojednal - a podruhé ho nechal na holičkách.

Jindřich zafuněl, až to v jeho malém, rozpláclém nose zahvízdalo, a jeho dech se v chladném, mlhavém, prosněženém vzduchu srazil v hustou páru. Vlastně se přes to všechno na Jana Lucemburského ani nehněvá; jemu bylo vůbec zatěžko se na někoho hněvat. Jan ho potupně vyhnal z Čech, takže mu z jeho království zbyl pouhý titul; ale roztomilému, elegantnímu Janovi se bez nesnází podařilo opět ho usmířit, když mu nabídl finanční odškodnění a ruku své krásné, mladé sestry Marie. Jindřich nedělal žádný povyk ani

/19/

pak, když Lucemburčan nemohl slib dodržet a přimět sestru ke sňatku; byl ochoten spokojit se i jinou nevěstou, kterou mu poté Lucemburk nabídl, Janovou sestřenicí Blaženou Brabantskou. Ale ani s touhle to nevede k žádnému konci, a to už přestává všechno. Den svatého Bartoloměje, kdy měla nevěsta přijet, už dávno minul; Janova roztomilá brabantská sestřenka nikde, krásné stany na wiltenských polích čekají nadarmo. Ten Lucemburčan si určitě zase vymyslí nějakou náramně chytrou výmluvu. Ale tentokrát se král Jindřich nedá tak lehko uchlácholit. I tolikrát osvědčená trpělivost křesťanského krále má své meze a jednou dojde.

Zlostně mávl skvostně vykládaným jezdeckým bičíkem. Naprosto jasně si vzpomněl, jak byl naposled s Janem pohromadě, v květnu to bylo, a jak všechno domluvili. Lucemburk, jen co je pravda, se na to vyparádil s náramnou elegancí. Stejně jako ostatní pánové jeho družiny měl na sobě šaty nejnovějšího střihu, jaké právě přišly do módy v Katalánii a v Burgundsku a které byly v Německu zcela nevídané: byly to šaty nesmírně úzké a těsné - bylo třeba dvou sloužících, aby je přetáhli přes ruce a nohy - z mnohobarevné látky, zdobené šachovitými nášivkami, s ohromnými rukávy, visícími téměř až ke kolenům. On sám, král Jindřich, si velice potrpěl na módní zevnějšek. Ale Lucemburk - to se nedalo popřít - měl nad ním vrch. Všichni čeští a lucemburští pánové - jak jen to mohli za tak krátkou dobu dokázat! - už se také pyšnili nejnovější úpravou vlasů: měli plnovous a dlouhé kadeře místo hladce oholeného obličeje s vlasy nakrátko přistřiženými, jak, pokud jeho paměť sahá, kavalíři vždycky nosili. Opravdu ho překvapilo a vzbudilo jeho úctu, s jakou jistotou a samozřejmostí se Lucemburk dokázal přes noc vžít do nové módy. Se skrytým obdivem hovořil pak také Jindřich s Janem pouze o otázkách módy a ještě o ženách, koních a sportu, kdežto politiku a všechny otázky týkající se uzavření sňatku a peněz přenechal svým rádcům. Však se jeho pánové, obezřetný a zcela mu oddaný opat wiltenský, sečtělý a výmluvný opat Jan z Viktrinku, jeho čacký purkrabí Volkmar i jeho rozmilí, chytří pánové z Villandersu a ze Schenny, v těchto trapných, nudných peněžních otázkách vyznají opravdu daleko lépe než on sám a v jejich věrných a obratných rukou bude vypracování předběžné smlouvy jistě co nejlépe zabezpečeno. Proto také hovořil sám jen o věcech společenských, a když král Jan velebil přednosti pařížských a burgundských dam, s nimiž tak rád navazoval milostná dobrodružství, začal on Janovi vychvalovat kypré půvaby Tyro-lanek, které sám velice, vskutku velice důkladně znal,

21

a to vždy z nové zkušenosti. Posléze mu jeho milý tajemník, opat Jan z Viktrinku, předložil vypracovanou předběžnou smlouvu; citoval přitom latinský verš: "Takto se jednání naše schýlilo k zdárnému konci" a ujistil ho, že teď je všechno v pořádku a dohodnuto a že na svatého Bartoloměje určitě dostane nevěstu a třicet tisíc hřiven veronského stříbra. A on je teď tady a projíždí se po vyzdobeném prostranství. Jsou tu stany, vlajkové žerdě, turnajové kolbiště - ale nevěsta nikde a po penězích ani památky.

Králi se připletl do cesty malý chlapec. Neslyšel koně; krčil se soustředěně a usilovně se zdviženou sukničkou v koutě jednoho stanu a vykonával tu svou potřebu. Krále rozhněvalo takové zneuctění místa, kde se měla konat jeho svatba, a švihl po chlapci. Ale když se hoch rozbrečel, přemohl Jindřicha soucit, bylo mu chlapce líto a hodil mu minci.

Ne, takhle to opravdu dál nejde. Je nedůstojné Jeho Veličenstva, že ty stany zde stojí a čekají. Skoncuje s Lucemburkem a s jeho pochybnými plány. Sejde se v Inšpruku s Rakušanem, s vévodou, s chromým Albrechtem. Uzavře s ním dohodu, přijme nevěstu od Rakušana. Je snad odkázán na Lucemburka? U všech rohatých! Co mu nemůže nebo nechce opatřit Lucemburk, to mu opatří Habsburk.

Nechtěl se dál poddávat své mrzuté náladě. Jakmile

,'22/

dospěl k tomuto rozhodnutí, všechen jeho hněv vzal v tom chladném, svěžím božím povětří zasvé. Docela změněnýma, veselýma očima se rozhlédl po té parádě kolem sebe. Jen se smějte! To všechno dostane teď záhy svůj pravý smysl. Narovnal se, zahvízdal si krátký, drsný popěvek a nasadil koni ostruhy, aby si jeho pánové pospíšili a dohnali ho.

Pět pánů Jindřichovy družiny, jeho nejbližší rádci, kteří v patách za ním projížděli rozlehlým stanovým městem, trousili úsměvné poznámky a narážky na věčně odkládanou královu svatbu. Všichni byli mnohem schopnější než jejich pán a ždímali ho, jak se dalo, mámili z něho stále nová léna a pronájmy daní, zejména brutální purkrabí Volkmar. Ale přesto všichni svým způsobem k sangvinickému, pohodlímilovnému panovníkovi lnuli. Byl to pán štědrý a zbožný, dobrý společník, libující si v zábavách a ve sportu, ctitel žen; rád se strojil podle nejnovější módy, všeho si dopřál a nechyběla mu ani fantazie, snadno se dal zlákat ke každému dobrodružství; jenže mu obyčejně brzy došel dech. V době, kdy celá politika tak naprosto závisela na panovníkově osobnosti, neměl člověk jako on právě nejlepší vyhlídky; a po onom českém dobrodružství byl pro velkou evropskou politiku nadobro vyřízen. Čím méně si to uvědomoval on sám, tím lépe

to věděli jeho pánové. Věděli, že politika se dělá s ním - ale on že ji nedělá.

Z tohoto hlediska také posuzovali Jindřichovy plány na ženitbu a čekající stany na ně působily docela jinak než na dobrého krále, dívali se na ně spíš ironicky.

Páku osudů římské říše drželi ve svých rukou tři panovníci: pružný, jiskřivý a oslňující Jan Lucemburský a Český, těžkopádný, nerozhodný Ludvík Vitelsbašský a houževnatý, předvídavý Albrecht Habsburský, muž, kterého jeho neduh zocelil a který, ač chromý, měl vůdčí postavení mezi svými bratry, vládnoucími společně s ním. Tito tři panovníci byli stejně mocní a všichni vztahovali ruku po svrchované vládě nad říší a celým křesťanstvem, byli ustavičně ve střehu a hlídali jeden druhého. Pošilhávali po horské zemi, po Korutanech a Tyrolích, kde vládl Jindřich, stárnoucí vdovec bez mužských potomků. Zde se naskýtala možnost, jediná možnost, jak rozhodujícím způsobem rozmnožit moc a majetek. Tato horská země, země bohatá, úrodná a chvalně známá, prostírala se od burgundských hranic až k Adrii, od Bavorské vysočiny k Lombardii. Byla mostem mezi rakouským a švábským územím Habsburků, mezi Německem a Itálií, klíčem k impériu. Každý z těch tří panovníků byl přesvědčen, že by mohl získat na svou stranu jejího pána, dobromyslného stárnoucího

lití

světáka, a že by se mohl stát jeho dědicem. Zahrnovali do svých plánů i jeho touhu mít vedle četných nemanželských synů a dvou manželských dcer též zákonitého mužského potomka a lákali ho skvělými nabídkami sňatku.

Pět pánů, tři rytíři v brněních i oba opati v cestovních oděvech velmi světského střihu, se usmívali, když si připomněli, jak se král Jindřich snaží tyto souvislosti sám před sebou skrýt. Tvářil se, jako kdyby Lucemburk, Vitelsbach i Habsburk vynakládali veškeré úsilí, aby mu našli vhodnou nevěstu, toliko z panovnické příchylnosti a oddanosti, z pouhého přátelství.

Nejbezostyšněji si přitom počínal Jan Lucemburský. Nejprve nabídl Jindřichovi svou mladou, krásnou sestru Marii a dvacet tisíc hřiven veronského stříbra, přičemž požadoval na oplátku sňatek jedné z Jindřichových dcer s jedním ze svých malých lucemburských princů. Dráždil starého chlípného vdovce líčením Mariiných vnad, aniž se půvabné, oslňující princezny vůbec zeptal na její souhlas. Nebylo těžké pochopit, že se mladá, líbezná Lucemburčanka, císařova dcera, všemi prostředky vzepřela proti sňatku se starým, vyžilým světákem. Složila slib věčného panenství, ale tento slib - pánové se ušklíbali, když o tom jen zastřeně hovořili - jí nijak nevadil, aby se několik měsíců poté neprovdala za francouzského krále.

Jan, který předem věděl, že sestru ke sňatku s korutanským panovníkem nikdy nepřiměje, chtěl pravděpodobně jen vodit za nos starého krále, dětinsky se těšícího na ztepilého prince z tohoto manželství. Naprosto zjevné bylo, že v případě Blaženy Brabant-ské sehrál se starým panovníkem lehkovážnou komedii. Příslibem ještě bohatšího věna lstivě vylákal na Jindřichovi souhlas s ujednáním, podle kterého se měla Jindřichova dcerka Markéta provdat za jednoho z Janových synků, a kdyby Jindřich zemřel bez mužských potomků, stala by se dědičkou jeho zemí. Tím si Jan zajistil nárok na Korutany, Gorici a Tyroly, jakmile by starý panovník zemřel a nezanechal syna. Pečlivým zkoumáním Jindřichových četných milostných dobrodružství si Jan zjistil, že za posledních čtyři pět let neměl kvapem stárnoucí král od svých milostnic již žádné dítě. Ale ani lékař, ani sebezkuše-nější znalec nemohl v této věci dát naprosto bezpečnou předpověd; čím déle bude Lucemburk králův sňatek oddalovat, tím více budou klesat Jindřichovy vyhlídky na mužského potomka a tím větší bude Lucemburkova naděje, že se zmocní se synkovou pomocí horské země a tím i Římského impéria.

Pánové chápali předobře tyto souvislosti, předobře věděli, že to je hlavní příčina, proč parádní stany tu stojí tak prázdné a opuštěné. Jestliže Lucemburkova

26

milená brabantská sestřenka, dcera louvainského a gaesbeckého vladaře, neť zesnulého císaře Jindřicha Sedmého, váhá, jestliže připomíná, že je jedinou oporou svých rodičů a že nechce zaměnit své krásné Flandry za neznámou zemi, která jí nahání strach - aj, však on se Lucemburk sotva nějak zvlášť namáhal, aby jí to vymluvil.

Pánové se dívali na plán ženitby, který byl v podstatě jádrem veškeré politiky v alpských zemích, B jistým nepokojem a jejich názory byly rozdílné. Purkrabí Volkmar, mohutný a drsný ve svém obrovitém brnění, svým chraplavým hlasem sice řekl, že je to jedno, Lucemburk nebo Habsburk, že bude dobře, až bude mít král nevěstu konečně v posteli; že Veličenstvo a s ním i oni, jeho rádci a pánové, jsou pro tuhle donekonečna odkládanou svatbu kdekomu od Sicílie až k nejzazšímu severu terčem posměchu. Ale znělo to tak trochu křečovitě a falešně, a jak chytrý, nemluvný Tágen Villanderský, tak i nejmladší z rádců, Jakub ze Schenny, jemný, štíhlý pán, k jehož znavené skeptické tváři se brnění nikterak nehodilo, neskrývali své pochybnosti. Na králi Jindřichovi bylo nadmíru příjemné, že se skoro vůbec nevyznal ve finančních věcech; jejich správu přenechával zcela svým rádcům, a když ti si při vyúčtování naříkali, co je to stálo námahy a kolik na to sami musili doplatit, děkoval jim

27

hojnými vřelými slovy, a třebaže jeho pokladna ustavičně zela prázdnotou, neskrblil lény, privilegii a pronájmy daní. Tak pěkně, lehko a pohodlně si u něho člověk mohl mastit kapsy, rozmnožovat majetek a plnit truhlice. Až nyní - a pánové si vzdychli - vkročí do tohoto příjemného bahniska cizinec, nebude to pro ně, i kdyby se sebevíc přičiňovalí, už zdaleka tak snadné.

Zato naprosto spokojeni byli oba preláti, hubený, chytrý opat wiltenský a hovorný, přívětivý Jan z Vik-trinku. ,,Pěkné a poučné bývá sledovat konání mocných/' citoval starověkého klasika; oba kněží mlčky, se sportovním zaujetím oceňovali Lucemburkovu diplomatickou hru. Nebyli neskromní; ať Jindřich, ať Lucemburk nebo Habsburk, však oni už budou umět vymámit z každého všechno, co potřebují pro svá kvetoucí, bohatá opatství. A tak čekali s téměř nestrannou zvědavostí, jak dopadne zápas mezi Albrechtem Rakouským a Janem Českým, a s blahovolným úsměvem sledovali tu tlustou, pobožnou, dobromyslnou a po životě bažící šachovou figurku, jíž byl král Jindřich ve vysoké hře tří nejmocnějších Němců.

Pánové dostihli krále, který nyní seděl na svém koni mnohem vzpřímenější, zjistili, že se mu tvář vyjasnila, a hned uhodli, že se rozhodl získat nevěstu stůj co

stůj Habsburkovým prostřednictvím. Inu, k nějakému konci již ta věc musí dospět, ať tak či onak. Dobrá, bude tedy nutné počítat s Habsburkem.

Ale když se konečně po několika měsících wiltenské stany opravdu zaplnily slavnostními hosty, byla sice nevěstou jiná Blažena, ta, kterou nabídl Albrecht Rakouský, Blažena Savojská; ale Jan Lucemburský tento sňatek zprostředkoval, podepsal smlouvu a stal se jejím ručitelem, Jan Lucemburský vyplatil věno, nebo alespoň slíbil, že je vyplatí, a jeho malý synek Jan se stal snoubencem Markéty Korutanské a dědicem horské země.

Dvanáctiletá Markéta, princezna korutanská a tyrolská, vydala se na cestu z rodového zámku u Meranu do Inšpruku, aby uzavřela sňatek s desetiletým princem Janem Českým. Její otec, král Jindřich, jí doporučil nejkratší cestu přes Jaufenský průsmyk. Ale ona dala přednost velké oklice přes Bolzano a Brixen, protože se chtěla kochat poctami, prokazovanými jí v hustě osídleném území na této cestě.

Měla s sebou početnou družinu. Pánové jeli na koních krokem, vyzdobené vozy s dámami skřípavě nadskakovaly na horských silnicích, vedoucích ustavičně do kopce i s kopce, a hanebně sebou házely.

Mnoho dam nasedlo raději na mezky, i když se to vlastně neslušelo, nebo se také nechávaly svézt kus cesty od pánů na koních.

Malá princezna seděla v nosítkách, upevněných na koních, se svou vychovatelkou paní de Lodrone a s komornou Hildegardou z Rottenburku, stvořením vychrtlým, nevzhledným a nadmíru úslužným. Obě dámy vzdychaly a bez přestání si naříkaly na prašnost špatné silnice, na zápach koní, na to ustavičné houpání; ale princezna snášela všechny ty útrapy bez jediného postesknutí.

Seděla tiše a vážně, vyparáděná, okázale důstojná. Živůtek byl tak těsný, že ji dusil; rukávy z těžkého zeleného atlasu podle nejnovější módy přehnaně visely až k zemi; spěšný kurýr jí musil přivézt z Flander jednu z oněch nejnovějších, drahocenných sítek na vlasy, které se tam právě začínaly nosit. Nad výstřihem se skvěl těžký náhrdelník, na prstech veliké prsteny. Tak tu seděla vážně, celá zpocená, téměř klesající pod tíhou vší té okázalosti, mezi dvěma rozmrzelými, ustavičně naříkajícími ženami.

Vypadala starší než na dvanáct let. Nad otylým tělem s krátkými končetinami seděla veliká, neforemná hlava. Celo bylo sice jasné a čisté a oči se dívaly chytře, bystře, pozorně i zkoumavě; ale pod malým plochým nosíkem vyčnívala ústa, vyvalená jako u opice,

/30/

s obrovskými čelistmi a odulým spodním rtem. Vlasy měděné barvy byly tuhé, drsné, bez lesku, pleť byla vápenně šedá, ubledlá, hadrovitá.

Tak projížděla korutanská dědička svou zemí pod zářijovou oblohou zalitou sluncem. Kam přišla, všude ji zdravily trouby a polnice, zvonily zvony, vlály prapory. V Brixenu slavnostně pozdravil dceru a dědičku svého patrona biskup i s kapitulou. Mocní feudální aristokraté ji vítali na hranicích svých lenních panství. U bran měst ji očekávali úředníci, aby ji slavnostně pozdravili.

Libozvučnou latinou, zvysoka a velmi dospěle odpovídala Markéta na ponížená slova holdujících. S úctou na ni hleděl lid, zdravil ji jako nejsvětější svátost, rodiče zvedali děti do výše, aby spatřily svou budoucí panovnici.

Jakmile byl průvod z dohledu, dívali se lidé jeden na druhého a ušklebovali se. ,,Ta má roztlemenou hubu! Jako opice!" posmívaly se ženy, pokud byly samy nevzhledné a vychrtlé. A ty hezké říkaly soucitně: ,,Chudinka! Jak je ošklivá!"

Tak projížděla zemí bledolící dívenka s popelavou pletí, otylá, vážná, ztěžklá celou tou okázalostí jako nějaká modla.

Ve velikém přijímacím stanu wiltenského plátěného

/Si/

města se skvěly vzácné gobelíny a koberce, slavnostně šustěly korouhve, důstojně zářily erby Lucemburska, Korutan, Kraňska, Gorice a Tyrolska. Desetiletý princ Jan očekával nevěstu, která se za něho měla provdat. Princ byl hubený a na svá léta hodně vysoký, útlá, protáhlá hlava byla dosti hezká, ale v hluboko zapadlých dutinách číhaly malé, zlomyslné oči. Nepokojně sebou šil v těsných módních šatech, úzkou hrud mu nepříjemně svíralo ozdobné poloviční brnění, které měl při této příležitosti poprvé na sobě. Krčil se tu celý zpocený, podivně nejistý uprostřed patnácti českých a lucemburských pánů, kteří tvořili jeho družinu.

Zazněly polnice, sklonily se prapory. Přicházela princezna. Předstoupil olomoucký arcibiskup a princovým jménem ji pozdravil zvučným hlasem a obratnými slovy. A pak už si obě děti stály tváří v tvář, vystrojený chlapec ve svém ozdobném brnění a děvče, téměř klesající pod tíhou své parády. Dívaly se na sebe zkoumavě. Celý nesvůj, plaše a vzdorně mžoural Jan malýma zlomyslnýma očima po své ošklivé nevěstě; chladně, téměř pohrdavě hleděla Markéta na vysokého, vyčouhlého a rozpačitého chlapce. Pak si váhavě a obřadně podali ruce.

Vešli oba otcové. S obdivem vzhlížela Markéta k obrovitému, oslňujícímu králi Janovi. Jaký to muž!

32

A Lucemburk, který byl velice obratný politik, se přemohl. Necouvl. Vysoko zvedl silnými pažemi ošklivé dítě, které přinášelo jeho synovi věnem Korutany, Kraňsko, Tyroly a Gorici, a před zraky všech políbil chvějící se děvče, jež se mu upřeně dívalo do očí a blažeností téměř omdlévalo, na široká ústa, vyvalená jako u opice. Stárnoucí král Jindřich zjihl radostí a dojetím, jeho světlé oči byly ještě vodnatější než jindy. Masitou, ustavičně trochu se třesoucí, světáckou rukou stiskl chabou, kostnatou ruku svého malého zetě, pokrytou studeným potem, a mluvil s ním jako s dospělým. A zahlaholily rohy, zaduněly bubny, hostina začala. Nachem a zlatem se skvěl stan, ve kterém děti pořádaly tento slavnostní kvas. Tři přebohaté stoly se pod vybranými krměmi jen prohýbaly. Tridentské a brixenské biskupství zapůjčily své vzácné ubrusy, města Bolzano, Meran, Sterzink, Inšpruk a Halí své skvostné nádobí. V hlavách obou snoubenců honosně stály korouhve s nemotornými erbovními zvířaty. S hudbou v čele přiváželi na silných, vyparáděných válečných koních přední šlechtici ("ech, Korutan a Tyrol pokrmy pro královské děti. Rytíři podávali po každém chodu vodu a ručníky, nalévali víno, krájeli pokrmy. Děti vážně trůnily pod nachem a zlatem a tvářily se dospěle. Dobrý král Jindřich byl na vrcholu štěstí. Zašel na

/33/

druhou stranu za svou novou manželkou, mladou, plachou, bledničkovitou a stále zimomřivou Blaženou Savojskou, která seděla v čele stolu urozených dam, popleskal ji po ruce, připil jí. Pak se opět vrávoravě vrátil k Lucemburkovi, prvnímu rytíři a nejgalantněj-šímu švihákovi celého křesťanstva. Blažilo ho, že tu jsou tak spolu, že jsou ve všem všudy zajedno. Tenhle, to je něco jiného než ten věčně vážný a nudný Bavor, císař Ludvík, který nemluví o ničem jiném než o politice a vojenských věcech. Tenhle je mu blízký, ten je podle jeho gusta. On, Jindřich, žil a užíval lásky na svých zámcích Zenoberku, Griesu, Tridentu i na hradech svých šlechticů, a pro jejich paní bylo ctí a radostí, když mohly panovníkovi dokázat svou oddanost. Ani na cestách se nevyhýbal žádnému dobrodružství, bylo mu milé, když ho třeba magistrát některého města slavnostně pozval k návštěvě nevěstince. Ale tento Jan - aby do toho hrom a tisíc rohatých! - ten je ještě nad něho. Od španělských hranic až hluboko do Uher, od Sicílie až k švédsku nebylo jediného města, kde by nebyl tropil svá alotria. Za noci se v přestrojení potuloval po ulicích, chlípný jako kocour, laškoval se ženami měšťanů, rval se s uraženými milenci. Po celé Evropě se mluvilo o jeho neobyčejných, smělých, sladkých i skvělých dobrodružstvích. Značně již podnapilý přisedl si blažený

34/   

Jindřich těsně k Lucemburkovi; upřímně k němu lnul bez nejmenšího pocitu závisti. Pravda, byl sám o něco starší, o něco zralejší; ale celkem vzato viděl v tomto Janovi jen odraz sebe samého, jako by to byl mladší bratr stejného založení. Se šťastnou nevědomostí věřil, že celý svět musí vidět totéž v něm, co on v Janovi.

Pil ostošest, skytal, s uslzenýma očima a s chechtavou kolegiální důvěrností šťouchal Lucemburka do boku .1 šeptem mu blábolivě svěřoval pohoršlivé tajnůstky. (.hytrý, oslňující Jan snášel vlídně tuto stařecky užvaněnou Korutancovu důvěrnost a nedal ani nejmenším gestem znát, že ho považuje za starého blbce. Oba králové strkali hlavy dohromady, objímali se navzájem kolem ramen, šuškali si necudnosti a co chvíli vyprskli smíchem.

Také ostatní pánové se rozkurážili, tváře jim /.rudly. Češi, Lucemburčané i Tyrolané se jen těžko dohovořili, většinou vůbec ne. To dávalo podnět k nejrůznějším taškařicím. Především bylo vždy znovu slyšet hlaholný chechtot obou králových nemanželských bratrů, Jindřicha z Eschenlohu a Albrechta I Camianu.

Dívka Markéta se dívala přes stůl velkýma, chytrýma očima na své veselé strýce. Její dámy, paní z Lodronu a slečna z Rottenburku, stydlivě žádaly, aby pánové nevyprávěli před dětmi  své povážlivé

35

historky tak hlasitě. Obě uvadající dámy popily sladkého vína, měly na tvářích skvrny a zakysle, vzrušeně se usmívaly.

U stolu dam seděla též Markétina mladší sestra, churavá a zakrnělá Adelhaida. Samotářské dítě by bylo daleko raději zůstalo u jeptišek v klášteře na Chiem-ském jezeře. Ale Markéta trvala na tom, aby sestra přišla na její svatbu. Atak vnučka mocných dobyvatelů země seděla v slavnostním ruchu mezi halasícími rytíři, uprostřed korouhví a nádherných pokrmů zsi-nalá, zakrslá, chorobná, velice podobná dvorským trpaslíkům, kteří před ní poskakovali a prováděli křečovité, hrubé šprýmy. Její macecha, laskavá Blažena Savojská, se na ni usmívala a hladila jí ruku.

Ženich, malý princ Jan, seděl na svém čestném místě zamračený, toporný, stísněný. Děti si až dosud neřekly téměř ani slovo. Jan občas úkosem pohlédl na nevěstu, která zde seděla s naprostou jistotou a bez ostychu. Aby překonal rozpaky, hoch hodně jedl, hltal páté přes deváté a také pil kořeněné víno. Nakonec se mu udělalo špatně; zprvu se tvářil sveřepě, zadržoval nevolnost, ale natrvalo to nešlo. Olomoucký arcibiskup ho musil odvést ven. Všichni se tomu usmívali, bavili se tím, dobromyslně vtipkovali. Markéta se dívala chladně a pohrdavě přímo před sebe.

36

Když se chlapec vrátil, neměl už na sobě brnění, ulevilo se mu. Se zamračenou, vzdorovitou tváří se pustil do pistácií, fíků, marcipánů, lektvarů a bonbónů. Všechno se mu z duše protivilo, cesta do této země, ošklivá, hrdá dívka, jeho nevěsta, slavnost, jeho vlastní otec i ten starý tlustý muž, který byl nyní jeho tchánem. Byl by raději ve špinavé české vesnici, která patřila k zámku jeho matky, a pral se tam s venkovskými dětmi, s Václavem, Božislavem, Prokopem. Jan byl vytáhlý, silný a zbabělý. Nemilosrdně své kamarády tloukl, kousal je. Zprvu dovoloval, aby se bránili. Ale když hrozilo, že ho přeperou, najednou z něho byl královský syn, vztekal se, žaloval na ně, dával je krutě trestat. Byl vychován u své matky, Elišky České, která přinesla Lucemburkovi věnem České království. Byla to hysterická dáma, vášnivě zamilovaná do svého oslňujícího manžela a zběsile žárlivá na jeho nesčetné milenky. Z duše nenáviděla zejména vdovu po králi Rudolfovi, štýrskou královnu, jejíž pohoršlivý poměr s Janem uvrhl zemi do občanské války a do hrozné bídy. Takto zmítána prudce se střídajícími city, tu svého manžela extaticky zbožňujíc a hned zase ho divoce nenávidíc a proklínajíc, vychovala i malého Jana. Ten se nemohl s otcem ani pořádně domluvit, otec neuměl česky, syn francouzsky; musili spolu hovořit německy, a to ani jeden z nich moc neuměl.

37

Chlapec také jen zřídka otce vídal, to jen když král nakrátko zanechal svých opojných radovánek a na skok se podíval do svého království, které se mu protivilo a z něhož ždímal jen peníze; daleko raději než Čechy měl Jan Lucembursko, své krásné panství na Rýně. Matka potom chlapce nutila, aby podle jejího okamžitého rozmaru předstíral otci bud zášť, nebo lásku. Tak se dítě již od raného věku naučilo licoměr-nosti, bylo zakřiknuté, vzdorovité, plaché.

Nezamlouvalo se mu jasné, hornaté Tyrolsko, kde všechno tonulo v zářivém, ostrém světle. Stýskalo se mu po podmračených, zamlžených Čechách. Zamžikal očima, cítil se syt. Víno ho rozehřálo, chtělo se mu teď něco dělat, chtěl rozkazovat, někoho týrat.

Za ním stál jeho komorník, naléval mu na ruce ze zlatého džbánu vodu. Jan se na něho obořil, aby si dával lepší pozor, že mu lije vodu na rukávy. Komorník se zarděl, úzké rty sebou škubly, chtěl něco odpovědět, přemohl se a mlčel.

Markéta otočila hlavu a její bystré oči spočinuly na komorníkovi. Hoch byl o tři čtyři roky starší než Jan, štíhlý, měl smělou snědou tvář se silným nosem a krátkými plnými rty, dlouhé, nedbale sčesané kaštanové vlasy.

"Jak se jmenuje váš panoš, Milosti?" řekla svým vroucím, jasným hlasem.

/38/

Jan na ni úkosem, podezíravě pohlédl. ,,Chretien de Laferte," odpověděl mrzutě.

Chretien mu byl asi před rokem přidělen otcovým dvorem jako starší druh a kamarád, měl mu být k službám při dvoru a zejména ho učit francouzským a burgundským způsobům.

,,Podejte mi cukrovinky, Chretiene!" řekla zvolna, lhostejně Markéta a podívala se na něho.

Chretien jí pln horlivosti podal misku se sladkostmi. Rozlomila s naprostou samozřejmostí jeden kus na tři díly, jeden díl si nechala, druhý podala Janovi a třetí rozpačitému Chretienovi.

U pánského stolu si této události všimli a hned začali žertovat o tom, jak děti napodobují galantní počínání dospělých. Znenáhla nabývaly šprýmy na zlomyslnosti. Pánové si začali dobírat neobyčejnou nevěstinu ošklivost. "Ubohý hoch!" řekl jeden z Čechů. "Ten si musí tyhle země perně vysloužit." - ,,To bych je raději dobýval mečem než takhle," řekl druhý. - "Když má člověku zachutnat takováhle tlama," řekl třetí, "to musí být hodně tlustě namazaná." Tyrolští baroni byli nejdřív zticha; ale nakonec téměř bezděčně si i oni přiložili polínko. Dívka Markéta se zadívala k jejich stolu. Nemohla nic slyšet; ale v jejích velikých, vážných očích bylo tolik porozumění, že pánové zaraženě zmlkli.

/39/

Seděl mezi nimi Jakub ze Schenny, nejmladší z rádců a důvěrníků krále Jindřicha. Byl na králových zámcích častým hostem. Dívka Markéta ho často vídala. Byl jediný, koho měla ráda, komu důvěřovala. Nehovořil k ní s onou pošetilou blahosklonností, oním křečovitě dětským tónem, jak s ní obvykle hovořili dospělí a jak jí se to velice protivilo. Jednal s ní jako s dospělou.

Viděl, jak tam Markéta sedí v té své slavnostní okázalosti, viděl toho malého, hrubého českého prince, od něhož nevedla k ní žádná cestička, viděl, jak se Markéta pokouší o sblížení s panošem Chretienem. Slyšel to necitelné vtipkování na její šerednost. Vstal, zvolna došel k jejímu místu, postavil se před ni s nepěkným, nedbalým držením těla, chvíli se na ni zdvořile díval šedivýma, laskavýma, velice starýma očima a dal se s ní do klidného, vážného rozhovoru. Jak její pan tchán, české Veličenstvo, skvěle vypadá a že na něm není ani trochu znát únava po všem tom trmácení. A že chystaný králův pobyt v jižních Tyrolích přinese nepochybně i jí, Markétě, mnoho starostí; neboť králova družina a jeho vojsko určitě obsadí i všechny její zámky. A kolik peněz bude stát lombardské tažení, jestliže k němu dojde. Malý Jan po nich pokukoval všecek udiven, jak chytře Markéta mluví.

Brzy poté byla hostina u konce. Markéta zapředla

ještě před odchodem s manželem krátký zdvořilostní rozhovor na rozloučenou. Zeptala se ho, jaké má dojmy z Tyrol a ze dvora jejího otce; zda se těší na chystaný turnaj; popřála mu, aby se u nich co nejdřív cítil jako doma. Neobratně a pošetile odpovídal chlapec, na jeho vcelku hezké tváři se zračila nechuť a jakási v/dorovitá zabedněnost. Když Markéta odcházela, na-ji-dnou se před ní objevil panoš Chretien a rozhrnul před ní stanový závěs. Odměřeně, chladně a povzneseně poděkovala.

Potom se dala odnést do svého stanu, byla přece jen hodně unavena. Její dámy ji svlékaly a přitom ustavičně žvatlaly, chichotaly se a přetřásaly různé účastníky hostiny i různé události. Markéta již ležela v posteli, ale dámy stále ještě o překot tlachaly. Konečně odešly. Markéta se pohodlně natáhla, údy byly konečně zbaveny té těžké, svírající parády. Teď bude dobře spát. Zasloužila si to. Byla sama se sebou spokojena. Dobře se držela, docela jako dospělá, vystupovala jako skutečná panovnice, nezadala si ani trochu před lucemburskými a českými pány. Ovšem s Janem se moc parády nenadělá.

"Ale s tím vaším princem se taky moc parády nenadělá," poznamenala venku drsným, chichotavým, násilně tlumeným hlasem služka, která tam poklízela.

,,Vedle té vaší princezny,"  odpověděl posměšně

40 41

český sloužící, který jí pomáhal a dvořil se jí, ,,je vždycky ještě úplný andílek. Pěkně děkuju! Ta huba! Ty zuby! U nás bychom takovou hned po narození utopili jako kočku."

Král Jindřich zatím proplácel výlohy za hostinu. Byla to moc krásná svatba. Je pochopitelné, že stojí hodně peněz; on přece není skrblík. Ochotně mu jeho pánové předkládali k zaplacení vysoké částky, ochotně, v nejrůžovější štědré náladě splácel on jejich úsluž-nost tím, že jim pronajímal bohaté vesnice, dominia, panství, cla a důchody. Proč by neměl svému milému purkrabímu Volkmarovi věnovat Visiaun a Móltern? Přidal mu k tomu ještě Rattenberk. A bylo jen spravedlivé, že wiltenský opat, který se musil tak dlouho starat o to krásné plátěné svatební město, dostal jezerní oblast mezi Iglsem a Villem. Ale to pak musí dát také něco viktrinskému klášteru. Neboť kdyby byl obdarován jen Wilten, právem by se jeho dobrý tajemník Jan urazil. A tak dostal i Viktrink nějaké ty dvory a důchody. "Není radosti větší než rozdávat přátelům dary," poděkoval výmluvný opat citátem z antického klasika.

Lucemburk byl přítomen, když král Jindřich bezstarostně, bez jakýchkoli formalit, rozjařen a značně podnapilý udílel tyto ohromné dary a zástavy. Jan byl také štědrý, ale jeho baroni by si na něho s takovouto

42/

nepokrytou bezostyšností nepřišli. Bude dobře tomuhle starému bezstarostnému pánovi přistřihnout trochu křidélka. Jinak celou zemi rozdá, ještě řekne merci, že to od něho vzali, a nakonec zbude jeho synovi Z toho všeho jen princezna a bude se moci jít někam pást! Také bledá, jemná Blažena, mladá choť krále Jindřicha, byla vyděšena, když viděla, jak její manžel rozhazuje bohatství plnými hrstmi. Byla z domova /.vykla na skromnost a úzkostlivou šetrnost; bála se, že při těchto Jindřichových způsobech bude záhy nutno dát zastavit i košile jejích služek. Rozhodla se, že vezme finanční záležitosti do ruky sama; její bledá, plachá tvář dostala najednou výraz jakési zarputi-losti.

Na nejbližší dny byl ohlášen turnaj. Při této příležitosti mělo být několik mladých pánů pasováno na rytíře. Markéta požádala znenadání svého malého manžela, aby přitom udělal rytířem i svého panoše Chretiena de Laferte. Jan přimhouřil ještě víc očka, v kterých svitl záblesk vzdoru; něco zabručel. Markéta (>pětovala své přání naléhavěji. Princ Jan řekl zarpu-(ile a jízlivě, že nechce. Vší silou šťouchl malou kostna-tou pěstí panoše do žeber. "Tohle je jeho pasování na rytíře!" řekl posměšně a škodolibě zkřivil úzký oblíce}.

"Děkuji Vaší Výsosti mnohokrát za tu milost," řekl

/43/

Chretien   princezně   celý   brunátný,   ,,ale   když   on nechce."

"Já chci, já chci!" řekla Markéta vášnivě svým plným, temným hlasem. Běžela za otcem a za králem Janem. Ti se smíchem souhlasili. Chretien zmítán pochybnostmi princezně poděkoval. Kamarádi si z něho již tropili drsné posměšky, jakou prý má půvabnou ctitelku.

Ve stanovený den se pak konal skvělý turnaj, na který se celé Tyroly již léta těšily. Byla to náramná švanda. Čtyři rytíři byli probodnuti, sedm jich bylo smrtelně zraněno. Kdekdo uznával, že už dávno se nevydařila tak znamenitá kratochvíle.

Také král Jan se zúčastnil klání. Ale protože se doslechl, že se mnozí z obavy, aby nezvítězili nad králem, bijí jen tak naoko, vjel na turnaj s erbem jakéhosi Schiltharta z Rechberku. Mezi místními pány a cizinci došlo už předtím k rozmanitým projevům řevnivosti; tyrolští a korutanští šlechtici se také obávali, že Lu-cemburkův vliv by mohl ohrozit jejich finanční pozice u dobrého krále Jindřicha. Za veselou hrou se tedy skrývala velmi vážná, zarytá žárlivost; pány proto nijak nermoutilo, když si ten či onen z jejich protivníků polámal žebra. Ať už to byla náhoda, či se někdo dopátral jeho tajného erbu - bud jak bud dostal se král Jan záhy do souboje s nejsilnějším a nejnebezpeč-

/44/

nějším ze všech tyrolských rytířů, s hromotluckým purkrabím Volkmarem. Divoce a bezohledně na sebe najížděli, až konečně král, který měl za sebou pohnutou noc, spadl s koně, byl vlečen blátem a nakonec ho vyprostili z toho chumlu zle podupaného a pošramoceného. Musil svého koně vykoupit od purkrabího za šedesát hřiven veronského stříbra. Jan přemohl zlost, že ho skolil právě tenhle neotesaný, hrabivý a protivný chlap, přenesl se se smíchem a kavalírsky přes toto zhmoždění i svou nelibost a jako na slovo vzatý odborník neskrblil roztomilými slovy, jak znamenitě byly tyto tyrolské sportovní hry připraveny a jak se po všech stránkách vydařily.

Znaven seděl král Jindřich večer ve svém stanu. Do radosti z krásné slavnosti padl stín; přicházely účty, účet za účtem. Peníze požadovali bolzanští řezníci, inšpručtí měšťané předložili vysoké požadavky; hodný, učený marienberský opat si už nevěděl rady se svými věřiteli, které by mohl snadno uspokojit, kdyby mu král zaplatil jen část toho, co mu půjčil. Jak rád by byl Jindřich všechno zaplatil; ale jeho pokladna byla prázdná. Král Jan mu ovšem dlužil věno, čtyřicet tisíc hřiven veronského stříbra; s touto ohromnou částkou by mohl dostát všem závazkům. Ale upomínat krále, to přece nejde. A dnes teprv ne. Sám na sobě si ověřil, jak se něčím takovým může slavnost dočista zkazit.

/45

Tak tu seděl v rozpacích a sklíčen. Tu k němu přivedli jeho pánové tři drobné, nevzhledné mužíčky. Byli velmi tiší, velmi pokorní, velmi nepatrní. Měli bystré oči, ale ty se uměly dívat velmi oddaně. Velice se jeden druhému podobali. Král si vzpomněl, že je už někde viděl, ale nemohl si vzpomenout, co jsou zač. To bylo přirozené. Byli tak maličcí, tak nenápadní. Několikrát se uklonili, mluvili tichým hlasem. Byl to messer Artese z Florencie, nájemce meranské mincovny, a jeho dva bratři. Pánové byli i tentokrát s radostí ochotni vypomoci svou troškou kapitálu tak dobrotivému křesťanskému králi. Měli jen jedinou malou podmínku: aby jim Veličenstvo přenechalo příjmy ze solných dolů v Hallu. Ty pěkné malé solné doly.

Král Jindřich se polekal. Hallská solnice! Hlavní zdroj příjmů celé země! Drahou svatbu vystrojil své dceři. Dokonce i jeho lehkovážní rádci se tvářili znepokojeně, když tu podmínku slyšeli. Nakonec vyslali k jednání královu mladou ženu, která dohodla, že doly budou pronajaty alespoň jen na dva roky. Florenťané se ustavičně ukláněli. Vyplatili peníze, uschovali si dokumenty. Vyklouzli jako stíny, šediví, nenápadní, navzájem si velice podobní.

Markéta řekla pánovi ze Schenny: ,,Myslíte, že Chretien de Laferte o mně nepěkně mluví? Povězte

upřímně, pane ze Schenny, myslíte si, že se směje s ostatními, jak jsem ošklivá?"

Jakub ze Schenny slyšel na vlastní uši, jak mladý Chretien, když si ho ostatní dobírali jako rytíře nejošklivější dámy v celém křesťanstvu, nejprve mlčel, ale potom své kamarády v ohavném tupení Markéty ještě překonal. Jakub ze Schenny viděl veliké oči dítěte, plné naléhavé otázky. ,,Nevím, princezno Markéto," odpověděl. ,,Znám mladého Chretiena příliš málo. Ale pokládám za nepodobné pravdě, že by o vás mluvil špatně." A položil jí svou velkou, útlou ruku na hlavu jako dítěti a jí dělalo dobře, že tentokrát se k ní jako k dítěti chová.

Na zámku Zenoberku vyjednával král Jan s tyrolskými barony. V zastoupení svého synka požadoval již nyní, aby mu panstvo složilo hold pro případ, kdyby Jindřich zemřel. Pánové k tomu byli zásadně ochotni, žádali však zabezpečení svých výsad a záruky, že Lucemburk nedosadí do rozhodujících úřadů žádné cizozemce. Kromě toho požadoval každý pro sebe, tu zastřeně, tu nepokrytě, peníze, úpisy, pozemky, obchodní monopoly a cla.

Pokud šlo o sliby a záruky, na ty byl Jan nadmíru štědrý.  Podepsal a stvrdil pečetí všechno,  co kdo

/47/

chtěl. Měl své zkušenosti z Čech; věděl, že je to nakonec otázka moci. Podaří-li se mu sehnat peníze a vojáky, nasadí těmto drzým horalům do kožichu místodržící z Francie, Burgundska i Porýní, jak se mu zlíbí. A když nesežene kapitál ani vojsko, své sliby s pánembohem dodrží. Zatím si mohli jeho notáři samými prohlášeními upsat prsty: "My, Jan, z Boží milosti král český a polský, markrabě moravský, hrabě lucemburský, tímto prohlašujeme a na vědomost dáváme a ve známost klademe a písemně a pod pečetí se zavazujeme." S penězi byl Jan poněkud opatrnější. Dal alespoň hrabivým a nenasytně se hrdlícím pánům na srozuměnou, že do nich vidí. Nakonec jim rytířsky pohrdavě hodil do chřtánu, oč žádali. Ne ovšem hotové peníze, ty neměl, nýbrž dlouhodobé směnky.

Také dobrý král Jindřich dospěl všecek sklíčen k poznání, že těch svých čtyřicet tisíc hřiven veron-ského stříbra tak hned nedostane. Lucemburk ho bujaře, nenucené a důvěrně objal kolem ramen, dal mu jen tak mimochodem do zástavy Újezdy Kufstein a Kitzbůhel - měl je od svého zetě, dolnobavorského vévody, kterému za ně dal do zástavy něco jiného - odkázal ho na jaro, začal vychvalovat Jindřichovy dlouhé módní boty i hezkou, švarnou ženu, se kterou tančil. Jindřich neměl to srdce vrátit se znovu k finančním otázkám.

Večer hrál král Jan s korutanskými a tyrolskými pány v kostky. Sázel ohromné částky. Nakonec s ním udržel krok jediný tvrdošíjný purkrabí Volkmar. Lucemburk nenáviděl drsného hromotluka, který ho přemohl již v turnaji. Zvyšoval své sázky tak, že se i králi Jindřichovi tajil dech. Prohrál. Poté jen tak Irdabyle, přes rameno poznamenal, že prohrané peníze zůstává dlužen. Purkrabí začal bručet, vyhrožovat; s vlídnou břitkostí ho Jan zdrtil pohledem.

Jan se kupodivu stále nevracel do Čech, třebaže tam vypukly nepokoje. Jeho země si oddechla. Kdykoli přišel, každý se lekal. Pobyl tam vždycky jen nakrátko, ¦i to jen proto, aby vyždímal peníze. Dobře, že nejde.

Ano, zůstával v Tyrolích. Odebral se na území tridentského biskupa. Tam se usadil první rytíř křesťanstva, oslňující muž, nečinně vyčkával, zářil svým pochybným leskem; nikdo nevěděl, co zamýšlí.

Tridentský biskup Jindřich se pro tohoto hosta ocitl ve velikých nesnázích. Jak dalece si ho má před-rházet, aby nenarazil u papeže či u císaře? Kolem irského krále bylo všechno tak zmatené a nejasné, kamkoli přišel, všude nastával divoký shon. Od všech evropských dvorů za ním jezdili o překot kurýři, a nenalézali ho. Neboť král málokdy setrval déle na jednom místě; jako běhutá voda neměl nikde stání.

/49/

Nikdy nikdo nevěděl, kam odjel, kdy, proč. Ach, kdyby se tak ten proklatec chtěl vrátit domů! Ale on přirozeně nechává svou zemi chátrat. Nemá tu chmurnou, smutnou zemi rád. On dává přednost slunnějšímu Západu, Porýní, svému lucemburskému hrabství, Paříži.

Biskup, vysoký tělnatý pán s energickou, italsky snědou tváří, seděl ustaraně ve svém zámku Bon-consil a ulevoval si před svým přítelem, přívětivým a chytrým viktrinským opatem. Oba duchovní hodnostáři klnuli z plných plic. Pohan pohanská! Jero-beam! Surově vyplenil své chrámy a kláštery. Nezastavil se ani před hrobem svatého Alberta a prohledal jej, aby se zmocnil jeho pokladů. Prznitel chrámů! Herodes! ,Jednou však z ostatků našich přece jen zrodí se mstitel!" citoval učený opat antického klasika.

Ano, byl to dojista nejnebezpečnější, nejnevítanější host, jakého biskup za poslední léta měl. Pomazaný král, ale - biskup to vyslovil bez obalu - darebák a zločinec. Nemít korunu, byli by ho už stokrát pověsili. Je to falešný hráč; opat to potvrdil, právě nedávno se falešné hry opětovně dopustil v Inšpruku. Je to nejhanebnější marnotratník a podvodný dlužník, jakého poznaly věky. A k tomu ještě jeho pohoršlivý poměr s oběma českými královnami! Dobře mu udělali před dvěma roky v Praze. Uchystal tam veliký

turnaj, vykonal rozsáhlé přípravy, dal na rynku strhnout domy, aby tam mohl postavit stany a tribuny. A pak ze dvou tisíc pozvaných, císaře a králů a knížat a šlechticů, přišlo jen sedm ošumělých podezřelých i v lírů a jeden janovský bankéř.

Ale nyní bylo bohužel nemožné takto s ním za-cházet. Vtom byl kámen úrazu. Jeho pověst a postavení se měnilo jako luna. Jestliže se mu ještě před několika týdny každý vyhýbal jako malomocnému, byl dnes oslavován jako nejzářivější příklad křesťanského hrdiny a oslňoval dokonce i své zbídačené, zplundrované Čechy, když se tam navracel ze svých skvělých vítězství.

Opat biskupa naléhavě varoval, aby si s Lucemburkem ani v nejmenším nezadal. Celá jeho politika jť koneckonců jen nesmyslná hra. ,,Lákají chladivé vlny poutníka zářivým svitem; skočí-li do mořských vln, stáhnou ho v hlubokou tůň," citoval. V dobré pohodě, se spisovatelskou rozkoší jal se rozebírat I .ucemburka a jeho charakter. Jeho zjemnělé rytíř-i ví, uvažoval opat, si nelibuje vtom, že by vyhledával v hustých hvozdech obry a bojovníky. Miluje daleko barvitější politická dobrodružství. Jeho neláká úspěch, láká ho prožluklé potěšení ze zmatků a shonu. Kdekoli nastane v evropském chaosu nějaký rozkol, kdykoli se dostane do sporu císař a papež, král a vzdoroval

51

král, Francie a Anglie, lombardská města, Maurové a Kastilčané, všude se do toho musí ten Lucemburk zamíchat. Jeho vášní je uzavírat smlouvy a dohody, dělat sňatkového dohazovače, navazovat i přetrhávat nitky, vést války, uzavírat mír, provokovat bitvy a zabraňovat jim, být ustavičně v nejhustší vřavě, získávat si přátele i nepřátele, brát vojáky a země a zase je dávat. "Jen ne peníze," vzdychl si biskup.

Opat spěl k závěru svého výkladu a kochal se vlastní elegantní výmluvností. Tento geniální tvůrce plánů, řekl, vidí všechny, i ty nejvzdálenější možnosti, vztahuje ruku po celém Západu, všeho se dovede zmocňovat a lecčeho se umí vzdávat. A zatímco Čechy vnitřně stále více upadají, pohlcuje on stále nová území, země i města roztroušená po všech koutech světa a giganticky se nadýmá. Přívětivý opat se zálibně vzpřímil a řečnil jako z kazatelny: ,,Ale i kdyby tento pan Jan běhal po světě sebezběsileji, rozdávaje úsměvy vždy podle poslední módy, kdykoli ochotný porušit přísahu, věčně bez peněz, vždycky překypující bouřlivou, vítězoslavnou roztomilostí - přece jen tomu bude jednou učiněna přítrž. Jeho snažení mu nepřinese ovoce, není v něm smysl, chybí mu boží požehnání. Někdy mi ten Čech připadá jako loutka, jako strašidlo. ,Míra všemu je dána, všechno má určené meze/" citoval starého spisovatele.

Biskup v to také věřil. Ale může to ještě nějakou chvíli trvat. Buď jak bud, Bůh prozatím řádění Jana Českého nijakou přítrž neučinil a on, nešťastný biskup, ho má na krku. Ani výmluvný opat nevěděl, co říci dále, a oba preláti mlčky, zamyšleně hleděli ven do zarůžovělé, žírné krajiny, na vznosné, hnědavě fialové obrysy hor, obtížených ovocem a vínem.

Ne, zatím nic neukazovalo na to, že bude Čechovu íádění učiněna přítrž. Tento pan Jan si bezstarostně a nehybně seděl v sluncem zalitém Tridentu a spokojeně si tu hověl. Nechával si dlouhé vlasy i krásný plnovous provívat lahodnými vánky jižního podzimu. 1 )vořil se německým, vlašským a tyrolským dámám. C !elou Lombardií, bohatými, mocnými městy i zámky hrdopyšných baronů, letěla zvěst, že je zde Jan Český, MI Jan, syn římského císaře Jindřicha Sedmého, Jan, nejskvělejší rytíř Západu, hvězda ghibellinů. /.d tohoto nádherného, požehnaném podzimu se vydali burgundští, čeští a rýnští rytíři a hejtmani se svými oddíly přes Brenner. Z Mnichova sem podezíravě pošilhával císař Ludvík. V Avignonu se papeže Jana Dvaadvacátého zmoc