Smrt v Benátkách

Smrt v Benátkách
Thomas Mann

Hlavní hrdina novely, Gustav Aschenbach „neboli von Aschenbach, jak se úředně jmenoval od svých padesátých narozenin,“ je úspěšný a oficiálně uznávaným spisovatelem, který zasvětil svůj život dílu a žije jen svým dílem. Cítí se být služebníkem vlasti a píše díla zároveň již předem klasická i s určitým morálním poselstvím. Ve své osobě a svým dílem představuje zosobnění oficiálně uznávaných hodnot, mravnost, pracovitost, uměřenost a důraz na tradice, zkrátka klasičnost. Jednoho dne však pocítí jakousi podivnou touhu:
„byla to touha po cestování, nic víc, ale projevující se skutečně jako záchvat a vystupňování k vášnivosti.“
Jako by k němu přicházela odněkud z dřívějška nebo ze zasutých míst jeho mysli, zaměřené jednostranně na výkon a Dílo. Zdůvodňuje si ji rozumově – je to sice básník, ale básník, který má city pod přísným dozorem rozumu – jako touhu někam odjed. A kam jinam než do Benátek. Itálie je kolébkou kultury, kterou vyznává – antika, uměřená renesance, pro básníka jeho naturelu ideální. Benátky mu ale doslova „vytanuly před očima“, jako něco „pohádkově odlišného a nesrovnatelného.“ Následuje tedy svůj instinkt. Formality jsou vyřízeny hned, Aschenbach je bohatý, a proto svobodný člověk. Cestou lodí udělá jen několik podivných pozorování, je tu jakýsi stařík , nalíčený s obarvenými vlasy, opilý a chlípný, laškující s několika mládenci; Aschenbach je zhnusen. Zdá se mu „jakoby svět projevoval lehký, ale nezadržitelný sklon podivně a pitvorně se znetvořovat.“
Jinak je vše v pořádku. Příjezd do Benátek, ochotný až vlezlý personál hotelu, Aschenbach nemusí hnout téměř ani rukou, vše už je připraveno, světoznámý a bohatý spisovatel je s úctou očekáván. Přijel se přeci rekreovat po náročném díle, jež má za sebou, nasát inspiraci.
Začíná si užívat, to znamená všemi smysly vstřebávat půvab Benátek, výhradně jako pozorovatel a estét, který má vytříbený vkus, a jen tak něco ho neohromí. Klasická krása to musí být! Podivně ale kontrastuje vznosnost a krása Benátek se špínou, jež je všude na ulicích, s lacinou okázalostí a falešným přepychem hotelu, s přílišnou laskavostí personálu. To z rodného Německa nezná. Tam je vše srovnané, vytříbené a uměřené, lidé si zachovávají odstup.
Leniví a zahálí si tu v přepychu na pláži, občas vyrazí na výlet, pozoruje. Jednoho dne spatří na pláži chlapce. Ten chlapec je krásný v plném – klasickém – smyslu slova. Aschenbach jeho krásu pozoruje a zajímá se o ní čistě esteticky, jako kdyby se koukal na budovu, nebo obraz. Postupně, poněvadž chlapec bydlí v témže hotelu, zjišťuje nové skutečnosti o něm. Nejprve jen bezděčně, pak i z vlastního zájmu. Chlapec je Polák, jmenuje se Tadzio a je tu se sestrami, maminkou a služebnou na prázdninách, možná zdravotním pobytu. Chlapec je bledý a při všech svých půvabech vypadá křehce, vymyká se trošku svým energičtějším a živelnějším kamarádům.
Aschenbach pomalu nemá na očích a na mysli nic jiného než chlapce, pronásleduje ho, kde může, samozřejmě ve vší počestnosti a diskrétnosti. Zkrátka nakonec docela propadne chlapcovým půvabům a zamiluje se do něj. Ví ale, že je pro něho takřka nedostupný, podnikne sice několik trapných pokusů vetřít se do společnosti jeho rodiny, pochopitelně, aby mu byl pouze na blízku. Ale i tyto pokusy ztroskotají a on je zoufalejší a neopatrnější. Ztrácí takt, stejně tak i svá předsevzetí a stává se nápadný. Vždyť po tolika letech prožívá něco skutečného. Lásku k živému člověku, nejen abstraktní myšlence, dílu apod. Je v něm najednou po takové době víc než jen Povinnost. Kdysi snad byl dokonce ženatý, prožil nějaké city, kdysi byl i vášnivý a provokoval, to všechno ale už dávno v sobě ukáznil a zkultivoval, dal do služeb…
Prušácký smysl pro pořádek a míru v něm převážil nad slovanskou, muzikální krví, kterou zdědil po mamince. Stal se z něj kultivovaný, civilizovaný Evropan, stojící na výši své doby a kultury.
Cosi podivného se děje i ve městě. Nejprve je to jen odporný zápach. Na dotaz, odkud pochází, všichni pravidelně odpovídají, že z dezinfekce, která se tu v Benátkách vždy na sklonku léta provádí, kvůli nákazám, jež sem zanáší od moře scirico, vítr. Zápach je stále nesnesitelnější, a při procházce městem jsou též nápadné tu a tam hořící ohně a vzrůstající nepořádek. Aschenbach je zneklidněn, a tak usilovně pátrá a dobývá se přes zatvrzelé mlčení Benátčanů, až se mu podaří zjistit, že to vůbec není nějaké běžné opatření že se jedná o smrtelnou nákazu, došlou sem odkudsi z Asie, jejími přenašeči jsou krysy na lodích.
Benátčané většinou svorně mlčí a říkají jen to, co jim bylo úředně doporučeno, aby neodradili lázeňské hosty a nezpůsobili paniku; jde přeci o obživu, a Benátky stojí na turistickém ruchu.
Ruku v ruce s rozkladem Aschenbachovy osobnosti se šíří i nákaza, a tak v Benátkách i přes informační blokádu ubývají turisté. A. též podnikne pokus o odjezd, o záchranu sebe samého, leč díky jakémusi omylu s jeho zavazadly odmítá odjet, a tím nad sebou vlastně podepisuje rozsudek. To byl poslední záchvěv jeho pudu sebezáchovy. Pak už jen bezradně sklouzává do své vášně; nabývá to směšných rozměrů, když si nechá obarvit vlasy, vyhladit vrásky a vůbec se kompletně rekonstruovat, aby se líbil Tadziovi. Polská rodina nakonec taky odjíždí, těsně před vyhlášením karantény v Benátkách, a Aschenbach tu pozvolna skomírá, už bez možnosti racionálně uvažovat, jen blouzní, realita a sen se mu stírají.
V závěru stojí zpráva o básníkově skonu. Na co básník skonal není tak docela jisté.
Závěrečná scéna: „Jemu však bylo, jako by se ten bledý a líbezný psychagog tam venku na něho usmíval, jako by mu kynul; jako by z boku vznesl ruku a ukazoval ven, vznášel se před ním do příslibné nesmírnosti. A jako tak často, vydal se, aby ho následoval.
Prošly minuty, než lidé pospíšili na pomoc muži, jenž se v židli svezl na stranu. Donesli ho do jeho pokoje. A ještě téhož dne přijal uctivě dojatý svět zprávu o jeho smrti.“

Jedná se o novelu, ale novelistický moment náhlého zvratu na konci děje ,a tedy překvapení, je tu potlačen. Víme, že umře, je to přeci o „smrti“ v Benátkách. Zde jde spíše o změnu perspektivy a jakési „nanebevzetí“ Aschenbacha; bráno ale s velkou rezervou. Pointa je lakonická a pádná. Zázraky se nedějí.

tento text pochází z portálu:https://pohodaveskole.net